Zachráněná Moja

30. srpen 2006

"Do zoo jsem včera přišel o hodinu dřív než obvykle, už v sedm. Bylo mi divné, že gorily jsou venku, i když prší a je taková zima. A tak jsem se - ještě v civilním oblečení - vyšel podívat, co dělají. Všechny samice seděly klidně před položeným kmenem poblíž vody, Richard byl hned za ním, a koukali se na mě. Vtom jsme ji uviděl. Moju - byla asi metr od břehu v nánosu řas, plovoucích na hladině vodní nádrže."

"Koukaly jí jen záda, hlava byla pod hladinou. Neváhal jsem ani vteřinu, vylezl na betonové zábradlí a skočil do vody. Hlavou mi proběhlo, jak se před časem utopil velký gorilí samec kdesi v americké zoo, a také naše pokusy s figurínou v pavilonu. I když jsem měl trochu strach, nebyl čas na přemýšlení.

Hned za zábradlím je hloubka dobrých dva a půl metru, tak jsem chvilku plaval a pak se pokoušel jít po síti, která je na dně nádrže právě jako ochrana proti utopení goril. Síť je ale pokrytá řasami a strašně klouže, trvalo mi celou věčnost, než jsem se dostal těch pár metrů k Moje. Zvedl jsem ji z vody. Měla vytřeštěné, i když trochu nepřítomné oči, ale hýbala se. To už kolegyně běhala po břehu a hledala pomoc.

Co dělat? Vrátit jsem se nemohl, protože z hloubky a navíc přes elektrický ohradník bych se z vody nevydrápal ani bez Moji, natož s dvanáctikilovým mládětem. Vylezl jsme tedy pomalu na břeh k sedícím samicím. Nebyly ode mne dál než metr, dva. Položil jsem Moju na zem a párkrát ji plácnul. Vyplivla vodu, začala se hýbat a najednou, jak mě zblízka uviděla, vystrašeně zakřičela. V tu chvíli jsme se fakt bál, jestli ji nepůjdou samice nebo Richard bránit. Ale gorily dál seděly, byly stejně vyděšené a zmatené jako já. Dokonce ani zlostně nemručely. První setkání z očí do očí jsme si všichni představovali jinak.

Natáhl jsem ruce s křičící Mojou ke Kambě, která ji ode mne klidně vzala a položila si ji na záda a sledovala, co budu dál dělat. Neměl jsem představu, jak se dostanu z výběhu plného goril, když v tom se začaly otevírat padací dveře do ložnic. Kolegyně je duchapřítomně zdvihla v naději, že se tam gorily vydají na snídani, jak jsou zvyklé.

A skutečně: zmáčený, pokrytý řasami, s drkotajícími zuby jsem sledoval, jak se lidoopi pomalu zvedají a majestátně, bez sebemenšího náznaku nenávisti, odebírají do krytého prostoru. Konečně se za posledním obyvatelem pavilonu zavřely dveře a já mohl opustit výběh dveřmi v zadní části. Nakoukl jsme ještě do ložnice. Moja seděla na Kambě a tvářila se, jako by se nic nestalo. Ostatní gorily se pustily do snídaně."

Tak takhle vypráví Marek Ždánský strhující příběh, který se odehrál ráno 29. srpna 2006 a mohl skončit strašnou tragédií. Kolik štěstí a náhod bylo potřeba k tomu, aby měl náš příběh šťastný konec, abychom se dál mohli radovat z krásné malé Moji: Předčasný Markův příjezd do zoo, intuice, vedoucí ho k obhlédnutí venkovního výběhu hned po příjezdu, jeho nezměrná láska ke svým čtyřnohými svěřencům a také odvaha. Schopnost zariskovat pro záchranu gorilího mláděte, současně znalost chování goril a nezměrná důvěra v jejich inteligenci a dobrotu. To vše a spousta dalších drobností zachránilo malé Moje život.

autor: Martin Smrček
Spustit audio
Projekt Odhalení