Za Vladimírem Gromovem
Tato stránka se mi nepíše snadno. Člověk je pokaždé zaskočen odchodem člověka, který po mnoho let, po dlouhá desetiletí patří neodmyslitelně k organismu, jehož i vy jste mnohaletou součástí. Smrt kolegy, nečekaná a náhlá, je mementem upomínajícím krutě naši konečnost.
Vladimír Gromov - 15.3.1946 – 5.7.2012
S Vladimírem Gromovem jsem se poprvé setkal (vím to přesně) 1. srpna jednoho roku uprostřed sedmého desetiletí minulého století. Seděl u sousedního stolu v oné nepříliš vlídně zařízené kanceláři ve 4. patře vinohradské budovy Československého rozhlasu, na jejíchž dveřích byla cedulka: „dramaturgie rozhlasových her“. Patřili jsme tam tehdy k nejmladším, byť Vladimír už v té době měl za sebou tři roky působení v roli dramaturga. Ocitli jsme se tehdy svorně v kolektivu několika báječných lidí. Jakkoli byl ten kolektiv značně zdecimován normalizačními čistkami, přesto v něm zůstali skvělí dramaturgové jakými byli Jaroslava Strejčková, Josef Hlavnička, Jaromír Ptáček a několik dalších.
Po mnoha letech na tuto partu výjimečných individualit Vladimír zavzpomínal v jednom novinovém rozhovoru: „Člověk umí ze školy spoustu teoretických věcí,ale praktickou dramaturgii mě naučila Jaroslava Strejčková. Dala mi zdramatizovat knihu a potom ji se mnou stránku po stránce probrala. Ukázala mi, co je kde špatně,jak mají postavy mluvit, jak udělat to či ono.Dodnes jsem jí za to vděčný." A tato jeho slova upřímně podepisuji. Bylo to se mnou totiž stejné.
Součástí onoho kolektivu, který chystal v těch hodně složitých dobách program rozhlasových her, jsme spolu ovšem nezůstali dlouho. Vladimír se už v té době (jako absolvent dramaturgie a režie na DAMU) pokoušel o rozhlasovou režii. Stihli jsme v tom čase jednu konkrétní spolupráci – režíroval tehdy adaptaci Klicperova Divotvorného klobouku, kterou jsem měl ve své dramaturgické gesci. Když se o Vánocích roku 1975 rozběhlo vysílání seriálu „Jak se máte, Vondrovi?“, byla rozjezdem této práce pověřena dramaturgyně Strejčková. V tu dobu nikdo nepředpokládal, že seriál bude mít před sebou 14 let života, v tu dobu ještě ani Vladimíra nenapadlo, že se seriál stane na dlouhou dobu jeho osudem.
“My, řadoví dramaturgové, jsme si tehdy mysleli, že se tento seriál bude vysílat jeden, maximálně dva roky. Nakonec s ohledem na popularitu tohoto pořadu u posluchačů vzniklo speciální oddělení rozhlasových seriálů,“ vzpomínal Vladimír v lednu 1990, tedy vzápětí poté, kdy se „nekonečný“ seriál dobral ke svému definitivnímu konci.
Samostatné oddělení rozhlasových seriálů vzniklo v roce 1977 a Vladimír se stal jeho vedoucím. Tento útvar (pracovali v něm posléze dramaturgové Ptáček, Chrz, Konrádová, Weberová, Kolář, Knitl a několik dalších) produkoval posléze i další seriály, „Vondrovi“ však zůstávali „vlajkovou lodí“ tehdejšího rozhlasu. (Kterému dnešnímu rozhlasu se dnes může zdát o poslechovosti jednoho pořadu ve výši 2 497 000 posluchačů, kterého Vondrovi dosáhli v roce 1987?) Seriál byl později často vysmíván a tu více, tu méně nenávistně označován za prototyp té nejkýčovitější normalizační dramatiky. Jako každé paušální hodnocení, je i toto silně zjednodušené. Vladimír dělal co mohl, aby ve striktně vymezených ideologických mantinelech připravovalo jeho oddělení co nejpřijatelnější rozhlasovou zábavu.
„Koncem 70. let a celá léta 80. jsme se snažili spolupracovat s našimi nejlepšími autory a i v této době stagnace připravovat pro posluchače pořady, které je upozorní alespoň na některé problémy, jimiž jsme žili, nebo pořady, jež přinesou rozptýlení,“ uvedl později v jednom rozhovoru pro Týdeník rozhlas.
Jistě neuškodí, když si ona autorská jména připomeneme: pro oddělení rozhlasových seriálů tehdy psali: Josef Nesvadba, Karel Steigerwald, Alex Koenigsmark, Nataša Tanská, Jana Knitlová, Helena Benešová, Viktorie Hradská, Roman Ráž, Marie Šedivá,Zuzana Kočová, Zdeňka Psůtková, Jan Vedral, Ivan Bednář, Petr Markov, Helena Albertová, Jaromír Ptáček, Oldřich Knitl, Lucie Bělohradská, Jan Uhrin, Ivan Kříž, Pavel Kraus…… a celá řada dalších.
Vladimír do praxe fungování oddělení seriálů brzy zavedl systém „pokrývačství“, v té době už běžně fungující v oné tzv. „velké“ dramaturgii, tedy v útvaru, který připravoval rozhlasové hry. Šlo o maskování jmen režimu nepohodlných skutečných autorů. S nasazením značné osobní odvahy tak Vladimír umožnil pro rozhlas psát mnoha lidem, kteří by se jinak v tehdejším rozhlasovém kontextu ocitnout nemohli. (Několik seriálových dílů napsal například Pavel Landovský, jehož kryl svým jménem Alex Koenigsmark – až do okamžiku, kdy sám Koenigsmark upadl v nemilost a začal se také krýt falešným jménem: řadu dílů napsal pak pod jménem Josef Kučera.) Výhradně pod cizími jmény psali Jaroslav Šedivý, Miroslav Stuchl, Karel Hvížďala a mnozí další. Míru odvahy, kterou Vladimír tehdy prokázal, mohou docenit snad jen ti, kteří poměry v tehdejším Československém rozhlase zažili na vlastní kůži.
Po roce 1990 se Vladimír soustředil téměř výhradně na režijní práci a to především v pořadech určených dětem a mládeži. S jeho jménem byly spojeny pravidelné pořady pro děti – Domino, Turádio, Rádio na polštář, Periskop, Hajaja, Pusa na dobrou noc… kromě toho pak neuvěřitelně velký počet jednotlivých pohádek, povídek, dramatizací, adaptací. Některé předlohy sám dramatizoval (Tom Sawyer detektivem). Občas režíroval i pořady jiných stanic – pro Vltavu například natočil některé části cyklu Vyňatá slova a motivy v české a světové poezii… Z této série mi v paměti utkvěla především část věnovaná rybám a rybářům…Kdo Vladimíra znali, věděli, že rybolov patřil k jeho srdečním záležitostem.
Ještě jednou se ve Vladimírově životě objevil fenomén seriálu – to když stanice Praha v roce 2008 přistoupila k dalšímu pokusu o formu rodinného seriálu. Jmenoval se Život je pes, psali ho Alex Koenigsmark, Jan Vedral, Václav Dušek, Petr Kolečko… a několik dalších autorů. Vladimír Gromov se stal – po ony tři roky, po které se seriál připravoval – jeho kmenovým režisérem a občasným spoluautorem.
V jediné zvukové ukázce, kterou přikládám k této smutné stránce, uslyšíte VIII. část pořadu Ryby a rybáři, kterou v rámci cyklu Vyňatá slova české a světové poezie připravil Rudolf Matys. V režii Vl. Gromova hovoří autor pořadu, recituje Vlasta Peterková. Pořad byl natočen v roce 2005.
Vladimír patřil k těm, kteří s rozhlasem spojili celý svůj pracovní život. Strávil v něm s věrností dnes už téměř nepředstavitelnou jedenačtyřicet let. Čtyři desetiletí, jež v životě Vladimírově, stejně jako v životě rozhlasového organismu přinesla velké množství dramatických situací, zvratů a proměn. Vladimír je všechny dokázal překonat jen a jen tím, že věřil ve smysl své práce, že se jí věnoval s vytrvalostí a neobyčejnou houževnatostí. Ony složité peripetie, jimiž prošel, chtě nechtě zanechaly šrámy… na duši i na fyzickém zdraví. Vladimír se nijak nešetřil. A proto také odešel doslova uprostřed práce
Bude chybět. Kolegům, ale i posluchačům. Ti si mnohdy podíl práce režiséra na vzniku pořadu v plné míře neuvědomují. Absenci těch tvůrců, kteří s rozhlasovým organismem spojili celý svůj profesní život a kteří postupně odcházejí, si ti vnímaví nepochybně v průběhu doby uvědomí.