Za lyrikem české scény
Divadelní umění patří k nejpomíjivějším uměleckým druhům. Sláva a lesk jevištního zážitku mizí s koncem představení a dílo velkých tvůrců – ať už herců, či režisérů - připomínají dalším generacím už jen matné fotografie, filmové, či zvukové záběry. Oživme si dnes vzpomínku na působení jednoho z nejvýznamnějších režisérů pražského Národního a posléze Vinohradského divadla – vzpomínku na Jaroslava Kvapila. Od jeho úmrtí nás na začátku tohoto roku dělilo už 65 let.
Jaroslava Kvapila si dnešní příznivci divadla spojují patrně už jen se dvěma nejslavnějšími tituly, které jsou trvale součástí repertoáru našich divadel. Kvapil, významný český básník, divadelní režisér, dramaturg a překladatel je především autorem Princezny Pampelišky, lyrické pohádky, která byla na konci 19. a v první polovině 20. století velkým hitem českých divadelních scén. O vzniku svého nejslavnějšího divadelního textu vyprávěl autor v rozhlase v roce 1947, u příležitosti 50. výročí prvního uvedení této pohádky.
Jaroslav Kvapil - snímek ze 30. let 20. století. Archivní a programové fondy Českého rozhlasu.
Múza Hana Kvapilová
Příběh pohádky je prostý jako lesní studánka. A stejně průzračný. Poskládaný je ovšem z mnoha známých motivů. Ostatně – podstatu ono příběhu vypoví Honza s Pampeliškou sami v jediné krátké scéně. Ukázka pochází z rozhlasové nahrávky, kterou v roce 1966 natočil režisér Miroslav Jareš. Pampelišku tehdy hrála Viola Zinková, Honzu představoval Bořivoj Navrátil. – Obě role však byly kdysi autorem psány, jak se říká, na tělo dvěma velkým hereckým osobnostem Národního divadla. O původním obsazení pohádky hovoří opět její autor – Jaroslav Kvapil. Autor vzpomene na svou první ženu, která se mu stala inspirací pro napsání postavy Princezny Pampelišky – na herečku Hanu Kvapilovou.
Kvapil o svém životě
Z hlediska zvukového mapování osudů slavných osobností je vždycky výhodou, pokud ona osobnost zanechala po sobě vzpomínky na vlastní životní peripetie v podobě magnetofonové nahrávky. Jaroslav Kvapil dostal v rozhlase tuto příležitost ve věku požehnaných 80 let, kterých se dožil v roce 1948. Dozvíme se o krajině Kvapilova dětství a mládí – o zážitcích podstatných pro život budoucího básníka.
Snímek z natáčení Princezny Pampelišky v rozhlase - Kvapil druhý zleva. 1947 Archivní a programové fondy Českého rozhlasu
Rusalka
Oním druhým Kvapilovým dílem, které nepochybně zůstává v povědomí divadelních fanoušků, je jeho libreto ke slavné Dvořákově opeře Rusalka. Ta měla premiéru v roce 1901. V té době byl už Jaroslav Kvapil dramaturgem Národního divadla, posléze, o šest let později vrchním režisérem a roku 1912 šéfem činohry naší první scény. Vyrostla v něm postupně jedna z největších dramaturgických i režisérských osobností v dějinách našeho divadla. K třístému výročí úmrtí Williama Shakespeara v roce 1916 inscenoval v Národním divadle monumentální cyklus jeho her; jako režisér uvedl na scénu nejnáročnější díla světového repertoáru. Je považován za nejvýznamnějšího představitele českého jevištního impresionismu. Inscenoval lyrické hry Fráni Šrámka, komorní dramata Ibsenova. – Z Národního divadla odešel v roce 1918. Na první scéně ho později vystřídal mnohem dynamičtější a modernější Karel Hugo Hilar.
Růžena Maturová, první představitelka Rusalky - 1901 - foto public domain
Jak se z básníka stane politik
Jaroslav Kvapil patřil k těm z mála českých umělců, kteří vstoupili do politiky. Přesněji řečeno - kteří vstoupili do politiky úspěšně. V roce 1917 byl hlavním iniciátorem a autorem textu Manifestu českých spisovatelů. Po vzniku republiky v roce 1918 se vrhl do víru politického života naplno a po tři roky byl poslancem Revolučního shromáždění Republiky československé. V roce 1921 se však vrátil k milovanému divadlu. Ujal se vedení Vinohradské scény, kde během následujících 7 let vytvořil velkou řadu vynikajících inscenací a spolupracoval s množstvím skvělých hereckých osobností. Na konci 20. let mu však už zdravotní stav nedolil, aby se divadlu věnoval se vší silou.
30. léta prožil v ústraní a věnoval se nyní více své literární činnosti. V průběhu druhé světové války spolupracoval Jaroslav Kvapil s odbojem, pomáhal při šíření letáků a byl posléze zatčen a téměř celý poslední rok války strávil na Pankráci. Avšak týden po osvobození je to opět on, kdo v naplněném Národním divadle vítá prezidenta Beneše a znovu připomíná věštecká slova bájné kněžny Libuše.
Jaroslav Kvapil v rozhlasovém studiu (vpravo) - rok 1947 Archivní a programové fondy Českého rozhlasu
Jaroslav Kvapil zemřel 10. ledna 1950 v Praze ve věku jedenaosmdesáti let. Jeho odkaz po letech připomněl divadelní kritik a teoretik Josef Träger.
Národní divadlo Praha - 1881 - wikipedia commons