Za Jiřím Hrašem
Dnešní zastavení nad stránkami rozhlasové historie se bude týkat osobnosti, jejíž bohatý, pestrý a především rozhlasem silně dotčený životopis se uzavřel minulý týden. Ve čtvrtek 26. ledna zemřel rozhlasový režisér, teoretik a pedagog Jiří Hraše (nar. 16.7.1930).
Přestože mu osud dopřál být v rozhlase v pevném (neboli zaměstnaneckém) poměru všeho všudy deset let, nebudeme přehánět, když oblast mluveného slova, zejména pak rozhlasové tvorby, označíme za jeho celoživotní poslání.
V období, jež předcházelo jeho příchodu do Československého rozhlasu, tedy onomu šťastnému a neobyčejně plodnému času 60. let, vykazuje jeho životopis poměrně velkou pestrost. I pokud jeho curriculum vitae hodně zestručníme, zůstane nám celá řada položek: poté, co vystudoval klasické gymnázium v Praze, stal se hercem Vesnického divadla. Po absolvování režie v r. 1954 zůstal rok jako asistent na divadelní fakultě AMU. Rok byl vedoucím Osvětové besedy v Praze 10, pak putoval s kouzelníkem Kellnerem po Slovensku, byl metodikem v Městském domě osvěty v Domažlicích a ještě o něco později inspektorem pro kulturu v Praze 10.
23. července 1960 nastoupil do služeb Československého rozhlasu a vedl středisko režisérů Hlavní redakce politického vysílání, později se stal uměleckým vedoucím hlasatelů. Deset roků, po které v rozhlase pracoval, patřilo k rozhlasové zlaté éře, ve které se zájmy posluchačů i redaktorů shodovaly s novým proudem ve společnosti. Jiří Hraše spoluvytvářel vysílání, v němž vznikaly tzv. problémové pořady, jejichž tvůrci se zabývali otázkami, na něž by se lidé před pár týdny báli i pomyslet. Podílel se na pořadech III. programu pro náročného posluchače, mj. na cyklu Avantgarda bez legend a mýtů.
Z konce onoho období, konkrétně z roku 1969, pochází nahrávka, z jejíž části si můžeme připomenout Hrašeho hlas. Jde o rozhovor, který vedl s někdejší herečkou Burianova voicebandu a pozdější členkou rozhlasového činoherního sboru Lídou Otáhalovou. Rozhovor byl soustředěn na činnost voicebandu. Jde o pracovní snímek, v němž skutečnost, že není sestříhán, představuje mimořádný půvab nahrávky.
V oněch příznivých 60. letech se Hraše stihl stát spoluzakladatelem poetické vinárny Viola (1963), zapojil se také do činnosti Lyry Pragensis. V letech 1966 -1968 studoval postgraduálně estetiku na FF UK v Praze.
Z rozhlasu odešel – v důsledku normalizačních čistek – přesně po 10 letech působení. Dalších dvacet let byl ve svobodném povolání a stal se respektovaným a uznávaným odborníkem v oblasti uměleckého přednesu. Pravidelně zasedal v porotách festivalů zaměřených na recitaci, či v porotách přehlídek amatérského divadla. Koncem 80. let mu bylo povoleno externě spolupracovat s regionálním studiem ČsRO v Ústí nad Labem, v němž připravil několik dokumentárních pořadů.
Když mu byl v roce 1990 nabídnut návrat do ČsRo, odmítl. Po čase toto rozhodnutí hodnotil takto: „Dobře jsem udělal, pracovní návraty po dvaceti letech do média, které se tak prudce vyvíjí, nejsou nejšťastnější.“ S rozhlasem však zůstal přesto v úzkém spojení jako externista. Připravoval režijně spolu s redaktorkou Jarmilou Lakosilovou pro vysílání ČRo 3 – Vltava programové řady Souvislosti.
Byl v té době také u založení Svazu rozhlasových tvůrců (dnes Sdružení pro rozhlasovou tvorbu), jehož byl místopředsedou, předsedou a především vůdčím duchem. Bez jeho invence a neskutečné píle by sotva vycházela revue Svět rozhlasu. Intenzivně se věnoval rozhlasové historii a teorii. Přispěl k vydání dvou obsáhlých publikací k významným výročím Českého rozhlasu. Vedle toho působil jako pedagog na katedře žurnalistiky FSV UK v Praze a na DAMU.
V roce 2002 obdržel Cenu generálního ředitele za celoživotní práci pro Český rozhlas. V posledních dnech jeho života se mu dostalo – za jeho podíl při pořádání soutěžních přehlídek dokumentární tvorby Report - rovněž poděkování současného generálního ředitele ČRo Petera Duhana.
Rozhlasovým kolegům zůstane v paměti jako bystrý, přesně formulující, často břitký i ironický kritik děl slovesné tvorby, přičemž jeho ironie nikdy nebyla zlá a destruktivní, byla naopak vedena zjevnou snahou povzbudit a vést. Ať už pronášel slova chvály, či kritiky, dotyčný si mohl být jist, že slyší objektivní a ničím nezaujatý soud.
V Jiřím Hrašem odešel další z nestorů rozhlasové slovesné tvorby, jeden z nadšenců a obětavých vyznavačů tohoto svébytného uměleckého tvaru, kterých nikdo nebylo – a především není – mnoho.
Jeho o něco starší kolega Rostislav Běhal o něm kdysi prohlásil: „Je to nenápadný spiritus agens, duch, který stojí za nesčíslným počtem aktivit a po kterém nezbývá mnohdy nic víc než – a to jen někdy – slůvka: režie Jiří Hraše.“