Za hledačem perliček na dně
Perlička na dně, sbírka povídek, která vyšla v roce 1963, byla první knihou, kterou se podařilo Bohumilu Hrabalovi vydat. Její název jako by se stal symbolickým označením celého tvůrčího snažení tohoto spisovatele, kterého lze bez váhání označit za jednoho z nejvýznamnějších spisovatelů 20. století. Typický pro jeho optiku byl pohled na svět očima prostých lidí, mnohdy lidí na okraji společnosti.
Bohumil Hrabal se narodil 28. března roku 1914 v Brně. Jeho nevlastní tatínek, který ho adoptoval, se později stal správcem nymburského pivovaru (Hrabal své zážitky z těchto let ztvárnil v knize Postřižiny z roku 1976, později zfilmované Jiřím Menzelem.) Hrabal v Nymburku vystudoval reálku, zapsal se a začal studovat na Právnické fakultě UK práva. Studia však mohl dokončit až po válce. V průběhu okupace vystřídal celou řadu profesí, které mu daly mnoho zkušeností, jež se později promítly do jeho díla. (Byl úředníkem, traťovým dělníkem, výpravčím – ve stanici Kostomlaty u Nymburka…)
Tak jako se Hrabalovy zkušenosti s prací výpravčího odrazily v jeho próze Ostře sledované vlaky (1965 – filmové zpracování této novely Jiřím Menzelem získalo Oskara), stejně tak zúročil v prozaické podobě svou pozdější práci obchodního cestujícího (Bambiny di Praga, 1978, rovněž zfilmováno), anebo těžkou fyzickou práci, kterou absolvoval jako dělník kladenských oceláren (viz Skřivánci na niti). V kladenských hutích v roce 1952 utrpěl těžký úraz.
Kladenské ocelárny, ve kterých Hrabal pracoval na začátku 50. let. Foto: kladnominule
V polovině 50. let se Hrabal živil jako balič papíru ve Sběrných surovinách (viz jeho Příliš hlučná samota, 1980), později přičichl ke světu divadla – byl kulisákem v pražském Divadle S.K.Neumanna v Libni, ve čtvrti, kde dlouhá léta žil (v ulici Na hrázi, kde je dnes známá Hrabalova zeď, po Hrabalovi je pojmenováno i přilehlé náměstí; ostatně – v Nymburku nese spisovatelovo jméno i gymnázium, na kterém kdysi studoval).
Od roku 1963 až do své tragické smrti (3.2.1997) se živil jako spisovatel na volné noze. V 70. letech nesměla být po několik roků jeho díla publikována, psal tedy a publikovat v samizdatu. Později se vydávání opět dočkal, jeho knihy byly překládány do mnoha jazyků.
Čytři úryvky vyprávění Bohumila Hrabala o vlastním životě a tvorbě pocházejí z pořadu A léta běží, který byl natočen k výročí 75. spisovatelových narozenin v březnu roku 1989.
Z díla Bohumila Hrabala, jež bylo v mnoha verzích realizováno v podobě zvukových nahrávek, jsem vybral závěr novely Taneční hodiny pro starší a pokročilé z roku 1964. Novela je koncipována jako jedna jediná dlouhá věta, v níž Hrabalův strýc Pepin vypráví o svých životních a milostných zkušenostech. V režii Petra Adlera čte Lubor Tokoš.
Bohumil Hrabal - 1988. Foto: creative commons; Hana Hamplová