Xaver – zvukový román z hořké lásky
Stopy jeho života se ztrácejí v historkách, které si sám vymýšlel. Životní data přesně neznáme a jeho hlas byl z archivu skoro vymazán. Xaver ale přízrak není – rozhlasovému agitátorovi a normalizátorovi se dařilo ničit mnoho věcí i lidí. ČRo Vltava právě reprízuje mimořádný seriál Jana Vedrala, který při pátrání po osudech Miroslava Mráze nastavuje zrcadlo Českému rozhlasu.
Xaver se „proslavil“ agitačními fejetony, které Československý rozhlas vysílal v éře rané normalizace 1969−1971 v hlavním vysílacím čase. Podle Zdeňka Boučka, autora dokumentárního pořadu Xaver, jich agitátor natočil kolem čtyř stovek, ale zachovaly se jen čtyři, a to díky fonoamatérům. Mrázův stalinistický zápal byl silné kafe i pro pozdější normalizátory.
Seriál proto vznikal studiem torz a díky řadě pamětníků, kteří v Československém rozhlase přišli s Xaverem do styku. Dle Vedrala se shodují, že Miroslav Mráz byl „typickým příkladem recyklovatelného kádra, o něž komunističtí vládci opírali výkon své uzurpované moci,“ vysvětluje Vedral v Týdeníku rozhlas.
Mráz donášel StB, připravil mnoho lidí o práci, ideologicky zpracoval řadu nastupujících novinářů a za život stihl zrušit několik institucí či vedoucích postů. Proč to všechno? Dílem z komplexů, pomstychtivosti, kariérismu. Zkuste číst v hlavě člověka, který na konci života proklel i své milované komunisty a odjel do Izraele, aby se tam vydával za židovského učence. Za jakých okolností zemřel, nevíme.
„Kupředu levá, kupředu levá, pochcaná hůl,“ vykračuje si Xaver rozhlasovými chodbami Vinohradské a z jeho hlasu (v roli T. Töpfer) i slov vyčteme úlisnost, zlověstnost a pořádnou dávku pokrytectví. „Tančím jako Fred Astaire, ale kdykoli potřebuju, začnu hrát belhavce, podívej se… Quasimodo…,“ přiznává své mimikry. Když mluví, zní jeho oplzlý hlas v halu dlouhých chodeb historické budovy mysteriózně, takže Xaver může působit jako „přízrak rozhlasové budovy, všudypřítomné, nadčasové zlo, vsáknuté do zdí rozhlasu,“ říká publicista Přemysl Hnilička.
„Pokusil jsem se popsat komplexně fenomén rozhlasu,“ vysvětluje profesor Jan Vedral smysl díla, které ČRo Vltava poprvé vysílal v roce 2009. Podtitulem Český rozhlasový román přitom odkazuje na svoji oblíbenou knihu Divadelní román Michaila Bulgakova, který odkrývá zákulisí divadla formou zápisků, a satirické postřehy odůvodňuje svým láskyplným vztahem k divadlu.
Obdobně Jan Vedral, kmenový rozhlasový autor i jeden z mála systematických teoretiků rozhlasu, napsal svůj zvukový román z citových důvodů: „V hyperbolické komediální nadsázce jsem se pokusil vyjádřit, co pro mne rozhlas znamená…, říká. Média si váží za jeho „slavné okamžiky“, ale zároveň je přesvědčen, že existují „obrovské a daleko rozsáhlejší bažiny trapnosti, ostudy, hanby a kolaborace v rozhlasové historii a že o nich není možné mlčet.“ Jeho autorský subjekt je přítomný hlavně v postavě Reportéra, který se snaží nepříjemný příběh Mráze rozkrýt, a podstupuje přitom konflikty s konformním Editorem. Zvukový román tak můžeme číst i jako polemiku s vnitřní situací Českého rozhlasu aktuálních časů.