Výzkumný projekt Frontata
V roce 2003 vznikla na Jihočeské a Karlově univerzitě myšlenka prozkoumat život málo známých opic z Bornea. Zrodil se projekt Frontata.
V květnu 2005 odjel český výzkumný tým ve složení - primatolog Stanislav Lhota (Biologická fakulta JU ČB), etnoložka Radmila Lorencová (Filozofická fakulta UK) a antropolog Radek Trnka (Fakulta humanitních studií UK) - na východní pobřeží ostrova Kalimantan (Indonésie).
Hlavním cílem projektu je studium jednoho z nejméně prozkoumaných druhů primátů - hulmana běločelého (Presbytis frontata). Tato opice je endemitem ostrova Kalimantan (Borneo), to znamená, že se nevyskytuje nikde jinde na světě. Navíc je její rozšíření limitováno pouze na jednu čtvrtinu rozlohy ostrova.
Hulman běločelý žije velmi skrytým způsobem života při extrémně nízkých populačních hustotách (cca 2 zvířata na km2). Vzhledem k tomu dodnes neexistovaly žádné fotografické ani filmové záběry tohoto tajemného primáta. Vše, co bylo o hulmanovi běločelém až doposud známo, je morfologie, tedy stavba těla, jeho výskyt a výpočet populačních hustot na jednotlivých lokalitách.
Probíhající výzkumný projekt se zaměřuje hlavně na sběr informací o preferenci habitatu, populační dynamice a potravní ekologii.
Terénní práce probíhají zejména v chráněné oblasti Sungai Wain. Tento primární nížinný prales si stále zachovává svou přirozenou druhovou diverzitu, typickou pro původní nížinné pralesní ekosystémy. Český výzkumný tým má k dispozici terénní stanici Djamaludin v severní části zachované oblasti.
K pohybu po pralese slouží maticový systém transektů, což jsou úzké průseky, které vedou kompasově buď severo-jižně, nebo východo-západně. Po těchto transektech výzkumníci systematicky procházejí a snaží se setkat se skupinou hulmanů běločelých a pak s ní setrvat maximální možnou dobu. Další metodou je monitoring areálů jednotlivých skupin na základě hlasových projevů (vokalizace).
Dosavadní výsledky poukazují na to, že hulmani běločelí vyhledávají spíše vlhčí prostředí, vyskytují se často na okrajích bažin a v hustě zarostlých údolích potoků. Oproti hulmanovi kaštanovému (Presbytis rubicunda), který se zde také vyskytuje, obývají hulmani běločelí téměř výhradně střední stromové patro. Naopak hulmany kaštanové můžeme nalézt i ve vyšších patrech pralesa. Monitoring vokalizace naznačuje, že domovské okrsky hulmanů běločelých jsou několikanásobně větší než u hulmanů kaštanových. Nejsou ale nomádičtí, ani striktně teritoriální - jejich domovské okrsky se překrývají a na stejných místech mohou v různé dny spát různé skupiny.
Zdá se, že kromě listí, které tvoří důležitou potravní složku všech stromových hulmanů rodu Presbytis, požívají hulmani běločelí i semena, pecky plodů a voňavé květy palem.
Mláďata hulmanů běločelých se rodí sněhově bílá, a jak stárnou, postupně šediví. Bílá skvrna na jejich obličeji je vlastně zbytek tohoto "mláděcího" šatu. Vytvoří se již v raném dětství a zdá se, že pak už zůstává relativně stálá. Bílé skvrny na čele jsou u jednotlivých zvířat extrémně variabilní a dají se podle nich dobře rozlišovat konkrétní jednotlivci, což je velmi důležité pro identifikaci zvířat při výzkumu. Neméně významným výstupem projektu je první natočení a vyfotografování hulmanů běločelých, které se podařilo na lokalitě Pinang Jatus v oblasti pohoří Gunung Lumut.
Radmila Lorencová a Radek Trnka se z Bornea vrátili na podzim roku 2005, Stanislav Lhota je však stále v terénu a bude v práci na projektu pokračovat až do května 2006.
