Vysílání za krvavé bratrské pomoci

19. srpen 2017

Když intervenční vojska Varšavské smlouvy překročila v noci z 20. na 21. srpna 1968 hranice Československa, jedním z cílů bylo i obsazení Československého rozhlasu. Boje si vyžádaly patnáct životů. Mimo jiné i proto, že pod okny budovy explodoval muniční vůz. „Na talíři nám přistál šrapnel, který mám dodneška doma,“ vzpomíná zvukařka Jitka Borkovcová, která se tehdy podílela na ilegálním vysílání.

Jak je možné, že sovětští vojáci nenašli 21. srpna vysílání, které tajně zajišťovala rozhlasová technika? Vy sama jste přeci ten den nosila jeho zprávy.

Ano, nosila jsem je do sedmičky, do Studia 7, které bylo ve druhém patře. Oni si totiž nějakou dobu mysleli, že to vysílání je poškozený, když přestřihli telefon ve vrátnici. Byli jaksi na vysoké úrovni vzděláním… A navíc, Studio 7 bylo zapadlý, moc se o něm nevědělo. Přesně nad galerií, kde se všechna studia a všechny linky propojovaly. Takže proto jsme mohli na Vinohradech vysílat až do rána 22. srpna.

V budově se to hemžilo vojáky, jaktože Vás nepřistihli?

Kdybych chodila od Studia 1, hlavními dveřmi, potkávala bych těch vojáků – chudáků [trochu ironicky, trochu soucitně] hodně, ale já nosila zprávy přes šestku.

Hořící barikáda před Československým rozhlasem na Vinohradské

Jinak, my jsme věděli, kdo vlastně ty Rusáky do rádia přived'. Vedle rozhlasu bylo volejbalový hřiště a tam u spodního výtahu stály dveře v přízemí a soudruh Šimek je tamtudy přivedl. Pak si také pamatuji, jak se choval Vlado Príkazský, můj dlouholetý kolega, když přišli ozbrojení soudruzi osvoboditelé… Tvrdě na ně ve vrátnici spustil tou jeho perfektní ruštinou a oni byli z toho celý vyděšení.

Vypadá to jednoduše, ale boje nepřežilo patnáct lidí. V budově vojáci stříleli na dálnopis, kterého se lekli. Jak jste se cítila, řešila jste, co se může stát, když Vás s těmi zprávami chytí?

No… já si to vůbec nějak neuvědomuji a kromě toho jsem nebyla sama, vždyť my jsme vlastně všichni z techniky byli nějak zapojeni. Někteří byli připravovat vysílání, jak se říkalo, z Dykovky (Dykova 14) a v Nuslích byla taky budova, zahraničního vysílání… Náš vedoucí, Pepa Havlíček, ten zas připravoval techniku v bunkru na Žižkově, kam se pak přemístila ta galerie z Vinohradské.

Takže já myslím, že technika se jako celek zachovala velice dobře bez nějakých příkazů…, nikdo nás k ničemu nenutil a nikdo nám nic nezakazoval. To byly ještě jiný časy, než když se na Hrad posadil ten brejlatej – jak se jmenoval – Husák, tak to už potom se lidi měnili.

Spustit audio