Výprava za Altynaj III (Kazachstán, 30. září - 9. října 2004)
"Tady spát nemůžeme. Tohle je zbytek hrobky," ukázal Abusagat na pozůstatky kopulovité stavby. V Kzyl Ordě jsme díky paní Li razítko bez větších potíží skutečně dostali a pak se Anatolij zastavil u místních ochránců přírody (přesněji na úřadu pro lesní hospodářství a lov). Zástupce ředitele úřadu Abusagat Sultanov se rozhodl, že za Altynaj pojede společně s námi. Přibral pomocníka Idirise, do auta naložili přikrývky, potřeby na vaření a pušky - a mohli jsme vyrazit. Měli jsme velké obavy, jak se v polopoušti severního Kyzylkumu k Altynaj dostaneme, ale zpočátku probíhala cesta docela hladce. Až dvacet kilometrů před Altynaj nás zastavila - voda. Rozlehlá území daleko od Syrdarji, a to i tam, kde prakticky nikdo nežije a nic se nepěstuje, jsou protkána postranními koryty a množstvím zavlažovacích kanálů. A nejen to, na zdánlivě rovné polopoušti, kde z písku rostou jen saxauly a různé pouštní byliny, zůstává nespočet prohlubní zaplněných vodou z jarních záplav. Dostat se na místa, odkud nám satelity hlásily Altynaj, se po prvním dnu ukázalo jako veliký problém.
Znovu jsme nastoupili do auta, kousek poodjeli a v ubývajícím světle vyčistili místa pro stany. Pak jsme začali obcházet saxaulové keře a sbírat pod nimi suché větve.
"Saxaul, to je nejlepší dřevo. Jednak je výhřevné, jednak dává skvělou chuť šašliku," rozpovídal se Anatolij. "Dvě stě, tři sta kilometrů kolem Alma-Aty už bys takhle velké saxauly nenašel. Kdyby si lidé jen přijeli pro trochu dříví. Jenže oni vezmou dva traktory, mezi ně natáhnou dlouhé ocelové lano a vytrhají všechny keře v pásu širokém sto i dvě stě metrů..."
Když jsme se s dřívím vrátili k ohni, Idiris už měl v kotlíku rozpálený olej, a než jsme při světle baterek postavili stany, byla večeře hotová.
"Tak jaký je plán na zítřek?" zeptal se Abusagat, když jsme dojedli. Hned si i odpověděl:
"Najdeme Altynaj! A také něco střelíme k obědu."
Asi zaznamenal naše rozpaky, protože došel k autu a přinesl papír. Lovecký lístek. "Myslel jsem bažanta nebo zajíce."
Pak začal vyprávět, jak honí pytláky. "Když je chytíme, dáme jim pokutu. Musejí nám například odevzdat polovinu benzínu, který mají v autě. Žádný totiž nedostáváme - na ten, který přidělili nám, jezdí někdo jiný. Pokud tedy ti pytláci nestřelí sajgu. Ale ta se tady už dva nebo tři roky neobjevila."
Anatolij povzdechl. "V devadesátých letech vyjížděli pytláci z Kzyl Ordy na lov s náklaďáky. Když se vraceli, měli je plné postřílených sajg. Tak šedesát, sedmdesát na jednom autě. Prodávali je pak za pár šupů. Ne na kila, ale na kusy."
"A co se jich vyváželo!" připojil se Abusagat. "V poušti byl úplný masokombinát, kde je porcovali..."
"To jich bylo tolik?" Vždycky jsem si myslel, že sajga tatarská je docela vzácná.
"Ohromná stáda!" řekl mi Anatolij. "V Kazachstánu jich žilo asi milion. Ale já si myslím, že kromě lovu za to může i těžba uranu. Otrávili prameny, ze kterých sajgy pijí."
"A také vojenské pokusy. Zkoušeli nějakou novou zbraň a pak se všude válely mrtvé sajgy. Tak začali lidem platit po rublu za jeden zakopaný kadáver. Leckdo na tom vydělal docela slušné peníze," přidal další domněnku Abusagat.
"A kolik jich je dnes?"
"V kzylordinské oblasti asi sedm tisíc," odpověděl Anatolij. "A v celém Kazachstánu dvacet tisíc."
Chvíli jsme mlčky seděli u dohasínajícího ohně. A právě v okamžiku, kdy jsme se začali zvedat, že půjdeme spát, ukázal Idiris do tmy: "Slyšíte?"
Z dálky se ozýval zvláštní zvuk. Když se přiblížil, rozpoznali jsme v něm volání jeřábů panenských. Napjatě jsme sledovali oblohu posetou hvězdami. A pak se objevili. Velké klínovité, hlasitě se ozývající hejno.
"Letí přímo po Mléčné dráze," zašeptal mi Abusagat. "Víš, jak se řekne kazašsky? Kus žola. Ptačí dráha. Poletí po ní i naše Altynaj. Ale dnes ještě ne; počká na nás."