Výprava za Altynaj II (Kazachstán, 30. září - 9. října 2004)
Vesnické tetky čekající na nádraží působily barvitě a exoticky. Vytáhl jsem fotoaparát, abych udělal pár záběrů. V tu ránu u mne byl policista: "Doklady! Fotografujete nádraží? To je zakázáno!" Ne, že by mě tahle scénka zvlášť překvapila. Po příjezdu do Alma-Aty jsme se museli zaregistrovat a v Kzyl Ordě nás čekala další návštěva úřadu, tentokrát, abychom nahlásili svou přítomnost a dostali razítko. Tak nějak jsem si představoval SSSR před perestrojkou.
S Anatolijovou pomocí jsem se policisty zbavil ("Jsme z Akademie věd v Almaty," to na něj platilo) a společně s Lubošem jsme začali z perónu sbírat zavazadla.
"Á, tady jste," hrnula se k nám Asiatka středního věku. Irina Nikolajevna Li, Korejka, která nám měla pomoci sehnat auto a vyřídit nezbytné razítko. Za chvíli už jsme byli v penziónu a Irina Nikolajevna přede mne strčila papír. Byla to žádost k náčelníkovi místního odboru ministerstva vnitra.
"Musíte to napsat vlastní rukou. Jednou rusky, podruhé bulharsky."
"Bulharsky?"
"V rodném jazyce. Jste Bulhaři, ne?"
"Ne, jsme z Prahy. Takže česky. Ale proč mu to mám psát i česky?"
Irina Nikolajevna pokrčila rameny: "Japonci to píší japonsky, vy to napište česky."
Na překladu jsem si tedy dal "záležet"; nikdy jsem nepoužil tolik přechodníků: "Výše uvedený, přišedší z Almaty, přející si..."
"Hotovo? Tak jdeme!" zavelela Irina Nikolajevna.
Širokými a prázdnými ulicemi Kzyl Ordy, které na mne působily dojmem, že za nejbližším rohem začíná nekonečná step, jsme vyrazili pro kulaté razítko.