Výprava za Altynaj II (Kazachstán, 30. září - 9. října 2004)

26. březen 2012

Vesnické tetky čekající na nádraží působily barvitě a exoticky. Vytáhl jsem fotoaparát, abych udělal pár záběrů. V tu ránu u mne byl policista: "Doklady! Fotografujete nádraží? To je zakázáno!" Ne, že by mě tahle scénka zvlášť překvapila. Po příjezdu do Alma-Aty jsme se museli zaregistrovat a v Kzyl Ordě nás čekala další návštěva úřadu, tentokrát, abychom nahlásili svou přítomnost a dostali razítko. Tak nějak jsem si představoval SSSR před perestrojkou.

S Anatolijovou pomocí jsem se policisty zbavil ("Jsme z Akademie věd v Almaty," to na něj platilo) a společně s Lubošem jsme začali z perónu sbírat zavazadla.

Z Almaty jsme do Kzyl Ordy ("Rudá horda") přejeli vlakem a tohle asi 150tisícové město se stalo východiskem naší cesty za Altynaj. Na snímku výzdoba nádražní budovy

"Á, tady jste," hrnula se k nám Asiatka středního věku. Irina Nikolajevna Li, Korejka, která nám měla pomoci sehnat auto a vyřídit nezbytné razítko. Za chvíli už jsme byli v penziónu a Irina Nikolajevna přede mne strčila papír. Byla to žádost k náčelníkovi místního odboru ministerstva vnitra.

"Musíte to napsat vlastní rukou. Jednou rusky, podruhé bulharsky."

"Bulharsky?"

"V rodném jazyce. Jste Bulhaři, ne?"

"Ne, jsme z Prahy. Takže česky. Ale proč mu to mám psát i česky?"

Irina Nikolajevna pokrčila rameny: "Japonci to píší japonsky, vy to napište česky."

Na překladu jsem si tedy dal "záležet"; nikdy jsem nepoužil tolik přechodníků: "Výše uvedený, přišedší z Almaty, přející si..."

"Hotovo? Tak jdeme!" zavelela Irina Nikolajevna.

Širokými a prázdnými ulicemi Kzyl Ordy, které na mne působily dojmem, že za nejbližším rohem začíná nekonečná step, jsme vyrazili pro kulaté razítko.

autor: Miroslav Bobek
Spustit audio