Výchova - základ tlupy
Jak už bylo zmíněno, život v gorilím pavilonu pokračuje beze změn a podstatných událostí jen zdánlivě. Opak je pravdou - jak mláďata rostou, je možno pozorovat, jak je tu v plném proudu jejich výchova.
Primáti jsou tvorové společenští a k tomu, aby obstáli v dospělém životě, je jim zapotřebí řádné sociální výchovy. Jak si tato pravidla osvojují, o tom etologové mnoho nevědí, přesto je tento výzkum v popředí jejich zájmu, protože by nám mohl odhalit mnohé o etickém vývoji člověka.
Je těžké ubránit se popisu vzájemných vztahů v pražské gorilí rodině, aniž bychom nepoužívali paralel s lidskou zkušeností - samozřejmě, není to "vědecké", jenže podobná srovnání nemusejí být bez zajímavosti. Zvlášť když si uvědomíme, že sociální chování a etické principy se stejně jako vše ostatní vyvíjejí kontinuálně a je velmi těžké, ne-li nemožné, najít hranice, za kterými se nachází už jen člověk, unikátní morální bytost, nemající v živočišné říši obdoby.
Ale pokusme se držet fantazii na uzdě a pojďme se věnovat pouze zjištěným pozorováním. Mláďata primátů nemají společenská pravidla předtištěná v hlavě. Teprve výchovou se učí, jak se ke komu chovat, kdy si moci vzít potravu, před kým se držet na pozoru a koho bezvýhradně respektovat.
Nejmenší členové skupiny se v prvních měsících svého vývoje mohou projevovat v podstatě zcela svobodně. Pravidla i přísná hierarchie jako by se jich ani netýkaly. Mohou si brát jídlo spolu s vůdcem skupiny, mohou ho beztrestně škádlit - všichni k nim přistupují velmi benevolentně a mláďata tak zaujímají přednější místo ve skupině než jejich matky. Ale jak rostou, je potřeba je naučit pravidlům. Po určité době už začne být jejich nezvedené chování vnímáno jinak - je nepatřičné. Vůdce skupiny, ale zejména vlastní matka, musejí mládě přimět respektovat autoritu. Matky ve svých potomcích podporují opatrnost a sebekontrolu potřebnou pro přežití v hierarchicky strukturované skupině.
Stále ale zůstává otázkou, do jaké míry je tato výchova cílená, tedy zda si dospělí primáti uvědomují, jak ovlivňují a směrují mládě. Teď mi dovolte malé srovnání - často bez rozmyslu omezujeme naše potomky, hodnotíme, zda je jejich chování vhodné či nikoliv a stavíme jim mantinely někdy zbytečně těsné. Uvědomujeme si v tu chvíli, jaký to na ně bude mít vliv a zda jim to bude v životě přínosné či naopak jim to život zkomplikuje?
S postupným vývojem mláděte se ovšem také mění způsob, jak jsou společenská pravidla vymáhána. Zatímco u těch menších stačí jen výhružný pohled a nekompromisní postoj dospělého, mládež už chytne nějaké to plácnutí nebo dokonce kousnutí. Tvrdší přístup k výchově mladistvých je dán nejen jejich věkem, ale také tím, že stále častěji začínají testovat dominantní postavení dospělých. Hierarchie ve skupině není daná navěky a dospívající primáti, hledající své místo ve skupině, zkoumají, kde je slabý článek a jak hierarchickou strukturou otřást.
Proto nadřazené často dráždí a provokují. Ti menší třeba dospělého bouchnou, ale zároveň hned uskočí do bezpečí (jistě jste takové jednání viděli u Moji a Tatua, když testovali Richarda). U šimpanzů bylo například pozorováno, že po dospělých házejí hrsti písku, oblázky, bouchají je klackem, cákají vodu a dokonce jim přebíhají ve spánku přes hlavu (krásné je video, jak Tatu nejprve škádlí Richarda a pak se k němu dostává ručkováním seshora a hopsá mu po hlavě!). A co je na věci zajímavé a mělo by být pro nás velkým příkladem, fyzický trest není v takové situaci zdaleka nejlepším řešením. Bylo vypozorováno, že nejlépe své postavení obhájí ti, kdo dokáží reagovat na provokování bez afektu a situaci obrátit v žert a hru - mladistvého výtržníka zlechtají nebo proženou jen naoko. Naopak ti, kdo reagují agresivně, jsou stále zkoušeni.
Jistě najdete mnoho příkladů, jak jsou autority prověřovány v pražském pavilonu a jak provokace posouvají vztahy v této skupině.
