Vrchní pražský a zemský rabín Efraim Karol Sidon oslavil 70. narozeniny
Minulý týden, 9. srpna, oslavil sedmdesáté narozeniny vrchní pražský a zemský rabín Efraim Karol Sidon. Česká veřejnost ho nejprve poznala jako úspěšného spisovatele, filmového scenáristu, autora rozhlasových her a novináře. Za všechna jeho díla jmenujme alespoň knihy „Sen o mém otci“, „Sen o mně“ či „Boží duha“.
Po sovětské okupaci v roce 1968 se Sidon jako jeho mnoho kolegů ocitl na seznamu zakázaných autorů a po podpisu Charty 77 byl vystaven trvalému nátlaku a šikaně Státní bezpečnosti. Emigroval a v letech 1984 – 1990 studoval v Heidelbergu na vysoké škole judaistických studií, následně pak v Jeruzalémě v rabínském semináři.
V roce 1992 se ujal v Praze rabínského úřadu a to jak ve funkci rabína pražského, tak zemského.
V letech 1997 až 2004 publicista Karel Hvížďala vydal celkem tři knihy rozhovorů s rabínem Sidonem. Z druhé z nich nazvané „Červená kráva“ jsou převzaty jeho následující myšlenky.
Někteří lidé připisují Židům vynález každé sprosťárny. A protože asi nemají rádi svědomí, připisují nám i jeho objev. To, co Židé do lidské etiky vnesli, je opak než spoléhání na vlastní svědomí. Kam moje poučení sahá, pro Židy bylo vždycky rozhodující, jestli to, co dělají nebo chtějí dělat, je v souladu s tím, co nám klade za měřítko autor Tóry, a neuhýbají z cesty vpravo ani vlevo. Ústřední příkaz židovského vyznání v této souvislosti zní: Nevydávejte se za svým srdcem a za svýma očima, jimiž se necháváte svádět, ale připomínejte si všechny mé příkazy a jednejte podle nich.
Špatnost se dokáže bravurně kamuflovat za dobro hlavně před tím, kdo ji dělá, stejně jako se lež vydává za pravdu, aby byla účinná. Vlk se nejlépe prodává v beránčím balení.
Vítězství není v životě důležité, důležité je vždy jen to, jak prohrajeme či jak zvítězíme, či jak dosáhneme kompromisu. Zásadní otázka ale také není otázkou samého provedení, ale neustále unikajícího vědomí, zda Bůh existuje. Říká se tomu bázeň Boží. Základní vědomí zodpovědnosti nemáme před sebou samým, ale před tím, kdo nás sem poslal. V tom je smysl existence.
Dojdete k nějakému poznání, ale žijete s lidmi, kteří tak nemyslí. Kteří k tomu poznání nedošli. A ti lidé mě neustále znejišťují, neboť v mém přesvědčení vidí něco špatného nebo nesprávného, a může se to týkat i velmi intimních záležitostí. A v takových situacích je hodně těžké zůstat na svých pozicích. Pak se člověk dostává do jakési sebeobrany, která často není v pořádku. Když mi někdo řekne něco negativního, jsem vždy náchylný to vzít v potaz, ale musím stále zvažovat, jestli náhodou nemám pravdu já a jestli mi nezbývá nic jiného než zůstat na svém. To mě dost zlobí. Čím jsem starší, tím je to patrnější, protože jsem osamělejší.
Jde o to umět svět přijímat, aniž by člověk přestal trvat na svém. Možná, že jde jen o to víc milovat toho kterého člověka i s jeho jinými názory, a dokonce i výpady, než abych se mu za každou cenu bránil. Čili ani nežádat, ani si nestěžovat.
