Vojenský les (Ključiky, čtvrtek 1. července 2004)

1. červenec 2004

Podle GPS jsem šel lesem. Borovice a břízy, vysoká tráva, místy kustarniky (křoviska) a polámané větve. K bodu, který jsem chtěl ověřit, mi zbývalo ještě tři sta metrů, když se přede mnou otevřela hluboká strž. Svrchu jsem se díval na špičky borovic, stěny strže byly téměř kolmé a v místě, kam jsem došel, byl dokonce převis. Rychle jsem couvnul dozadu - nemusím být přitom, až spadne další kus lesa - a začal hledat místo, odkud se dostat na dno. Konečně jsem se spustil dolů do změti stromů, křovisek a přesličky. Hrozné místo.

"Vážně jsi šel kilometr tímhle směrem?" divil se Nikolaj, když jsem celý uřícený přišel k autu. "Do Vojenského lesa?"
"Proč se to vůbec jmenuje Vojenský les?" zeptal jsem se.
"Za občanské války tam Kolčakovovi vojáci nahnali stovky vesničanů z okolních vesnic, postavili na kraj a postříleli. Jsou dole pohřbení."
Po zádech mi přeběhl mráz. Jedna věc je číst si o tom, jak přišli rudí a zabíjeli, pak bílí a zabíjeli, a druhá věc je jít nevědomky po hrobech stovek lidí. Nikolaj pokračoval: "Tím to ale neskončilo. V Obu prosekali led a do vody naházeli spoustu lidí. Zahynul tam i můj pradědeček."

Těžko nepsat pateticky, když se člověk zamyslí, čím vším Rusové - obyčejní ruští vesničané - prošli. A zdaleka tomu není konec. Nemyslím teď bídu, kterou snad docela dobře dokumentuje i pouhá fotografie Malyševa, ale cenu lidského života. Snad následující příklad nebude příliš od věci:
Na kraji lesa jsme potkali rodinu. Muži řezali dřevo, ženské sbírali jahody. Asi osmiletá holčička, která se na nás přiběhla podívat, se podivila, co to máme na hlavách. Sibiřanka a nezná komarnik? No nic, chvilku jsme si s ní povídali a pak jí dali pohlednice s čápy. Takovou radost jsem už dávno neviděl! Zeptal jsem se, odkud je. "Z Krasnodarského kraje."
"Jsi tady na prázdninách?" To by vysvětlovalo, proč ještě nezná komarnik. "Ne, jsem sirotek a sem mě dali do náhradní rodiny." Její rodiče zahynuli. Civilní oběti čečenského konfliktu...

Malyševo

Včera večer za námi přijeli dva zoologové z Novosibirska, kterým v následujících dvou dnech budeme pomáhat označit vysílači tetřívky sibiřské. Náš pobyt v Ključikách končí. Loučíme se s našimi přáteli, především s Nikolajem, bez kterého bychom tady neuspěli.

S Iristem jsme se rozloučili už včera, poté, co jsme ho označili novým vysílačem. Altynaj jsme viděli naposled dnes ráno. Rádi bychom ji vyfotografovali, ale náš záměr zmařil déšť (ten nám ostatně zkomplikoval i návrat do Ključiků - před jedním z brodů jsme museli čekat až opadne voda).

V neděli večer odlétáme do Mongolska, kde chceme označit satelitními vysílači dva čápy černé. Ještě před odletem se mi snad podaří dostat k internetu a poslat sadu větších fotografií...

autor: Miroslav Bobek
Spustit audio