Vladimír Šmeral: Rytíř Des Grieux i Lenin
Co spojuje hrdinskou postavu z romantické veršované hry a známého revolucionáře? Ve skutečnosti jistě nic. Jen to, že v obou případech jde o dramatické postavy, které ztvárnil – v různých dobách - jeden a týž herec. Tím hercem byl Vladimír Šmeral, jehož výročí narození – už 110. – si pamětníci připomněli letos 16. října. Rozpětí rolí, které Vladimír Šmeral ztvárnil (a je přirozeně mnohem větší, nežli příměr naznačuje) dává tušit, že šlo o herce mnohotvárného a mnohostranného. Ve velkém počtu svých rolí podával vynikající výkony. Některé stránky jeho působení byly ovšem problematické.
Vladimír Šmeral se narodil – jako celá řada našich herců – na Moravě. Bylo to v roce 1903 ve vesničce Drásov nedalo Tišnova. V Tišnově také absolvoval měšťanku. Další studentská léta ho zavedla na brněnskou vyšší elektrotechnickou průmyslovku. Poté, co na ní zdárně maturoval, odhodlal se jít na brněnskou státní konzervatoř, na její dramatický obor. Zde se stal jeho obdivovanou osobností tehdejší učitel konzervatoře básník Jiří Mahen. O tom, jak si svého učitele vážil, hovoří Šmeral na prvním zvukovém záběru, který je součástí této stránky. Snímek pochází z roku 1960. Z této Šmeralovy vzpomínky na vlastní herecké začátky slyšíme nejen úctu vůči prvnímu učiteli, poznáváme v ní i první stopy Šmeralova buřičského založení. Jakkoli mu nevydrželo po celý život, přesto určilo jeho jednání a do značné míry i jeho kariéru v době předválečné. Vždy spontánně inklinoval k levicové avantgardě.
Osudovým momentem pro další vývoj Šmeralovy umělecké dráhy bylo jeho brněnské setkání s Emilem Františkem Burianem. Toho o něco později následoval do Prahy. Šmeral se stal vzápětí jedním z protagonistů Burianova Déčka, hrál v té euforické době plné tvůrčího napětí, jež se z jeviště přenášelo na diváky, většinu hlavních úloh. Sám vzpomínal často na Benjamina z Nezvalových Milenců z kiosku
Nezvalova Manon se Šmeralem jako rytířem Des Grieux a s Manon, již hrála Marie Burešová, se stala legendární inscenací divadla D41. V těžkých okupačních dobách získala neobyčejnou popularitu. Premiéru měla v roce 1940 a dosáhla 130 repríz.
Na konci okupace byl Šmeral zatčen a uvězněn v koncentračním táboře.
V roce 1945 nastoupil do angažmá ve Vinohradském divadla. Zůstal v něm až do své smrti v roce 1982. Prošel za oněch téměř čtyřicet let všemi proměnami, jež divadlo absolvovalo, hrál bezpočet významných, ale i méně podstatných rolí. Pod vedením Jiřího Frejky vytvořil například Čackého ve vynikající inscenaci Gribojedovova Hoře z rozumu, titulní roli v Jiráskově Janu Husovi, markýze Pozza v Schillerově Donu Carlosovi, hrál Cyrana z Bergeracu. V 50. letech ovšem také vytvářel ochotně celou řadu komunistických funkcionářů a vůdců. Za všechny si uveďme jeho Lenina z rozhlasového nastudování Pogodinova Kremelského orloje.
Kromě idealizovaných funkcionářských postav vytvořil Šmeral celou řadu jejich protikladů – a sice drsné a cynické despoty a fanatiky. Vrcholnou kreací v tomto směru je jeho inkvizitor z Anouilhovy hry Skřivánek a pak postava fanatického žalobce v procesech s čarodějnicemi z Vávrova filmu Kladivo na čarodějnice.
V archivu Českého rozhlasu bychom mohli nalézt neobyčejné množství záznamů jeho hlasu. A slyšeli bychom ho tu v rolích dramatických, tu v četbách, anebo při přednesu poezie. Uvést bychom mohli ovšem také nemálo jeho projevů tak zvaně „společensky angažovaných“. Za všechna jeho vystoupení však na závěr vybírám hercova slova, jež natočil pouhý rok před svou smrtí. I tato „živá slova“ jsou angažovaná, avšak v jiném smyslu, nežli nás v první chvíli napadne. Jsou vyznáním půvabu českého jazyka, jsou výzvou k obraně jeho hodnot. Toto Šmeralovo angažmá stojí za to zvlášť dnes připomenout. Bylo jeho celoživotním krédem.
