„Velká výzva pro filmaře,“ říká šéf
První koprodukční dokument ČRo a BBC, rozšiřování žánru na další rozhlasové stanice i rostoucí zájem filmařů. Zdá se, že dokumenty prožívají v rozhlase zlaté časy. „Dramaturgové si nepolezou do zelí,“ konstatuje Daniel Moravec. Vedoucí Tvůrčí skupiny Dokument hovoří v přehledovém rozhovoru.
Když se podíváš na to, co se ve tvé skupině urodilo, co tě letos překvapuje?
Mám radost, že se žánr dostal na Radiožurnál. Připravili jsme cyklus Olympijský rok, který představoval rok života vybraných sportovců, než odjeli na olympiádu. Překvapilo mě, že posluchače Radiožurnálu bavil pětadvacetiminutý kus, což tam opravdu není běžné. Dále mám samozřejmě radost i z toho, že se tam objevily tři dokumenty o Yusře Mardini. Utíkala před válkou tzv. balkánskou cestou, kde se potkala s novinářkou Magdalénou Sodomkovou. Magda chtěla psát o uprchlících, ale vůbec nevěděla, s kým točí, a když se Yusra dostala do Berlína, až tam zjistila, že je to jedna z nejvýznamnějších syrských plavkyní.
Pak o ní ale natočila tři dokumenty, spolu Brit Jensen, která je zároveň dramaturgovala.
Ano, společně zachytily cestu ze Sýrie, Yusřinu přípravu na olympiádu i samotnou účast v Riu v rámci uprchlického týmu. Celá série Yusra plave o život se pak stala předmětem koprodukčního projektu s britskou BBC, která z ní udělala dvoudílnou kompilaci a odvysílala dokumenty jak na hlavní stanici mluveného slova BBC Radio 4, tak v rámci mezinárodního vysílání BBC World Service. Projekt se povedl díky perfektní rozhlasové spolupráci s vedoucí Kreativního HUBu Editou Kudláčovou a šéfredaktorem Radiožurnálu Ondřejem Suchanem, kteří dokumenty nabídli BBC. Bylo velmi zajímavé sledovat styl práce, protože u nás se načítala narace v angličtině a režie probíhala online z Londýna.
Syrská plavkyně Yusra Mardini (foto: Lâm Duc Hiên)
Pokud jde o vůbec první dokument ČRo, který odvysílala BBC, jak velká je to pro českou dokumentaristiku motivace?
Motivace je to velká, protože nemusíme mít pocit chudých příbuzných nebo někoho, kdo ty dokumenty „neumí“. Ještě se prostě nikdy nestalo, aby renomovaná stanice takového formátu a věhlasu pochválila a odvysílala české rozhlasové dokumenty. Jsme respektovaní. Ale není to tak, že nastává průlom a BBC teď bude každý měsíc vyžadovat český dokument.
Editor dokumentární redakce BBC John Goudie hovořil o Yusřině příběhu jako „svým způsobem globální výzvě“, protože se v něm prolíná fenomén uprchlictví s olympijským sportem.
Ano, byl v tom i kus štěstí.
Ve vysílání Radiožurnálu vyprávěl, že BBC sledovala cestu uprchlíků v řadě svých rozhlasových i televizních programů, ale váš dokument vyniká tím, že Magdaléna Sodomková prožila s Yusrou její anabázi, strávila s ní mnoho času.
Ano, Magda a Brit zachytily příběh, který je mimořádný. Představ si, že seš novinář, který potká sedmnáctiletou holku, jednu z mnoha, které utíkají před válkou, plížíte se v Srbsku kukuřicí, v Maďarsku vás zavřou, a když dojdete do Berlína, zjistíš, že je to hvězda obrovského formátu, a jedním z mnoha no-name obletujících novinářů jsi teď ty. Samozřejmě, že je to celé nějakým způsobem mediální bublina, protože Yusra prostě nikdy olympijskou hvězdou nebude. Ale užila si tu chvíli, kdy se ze zoufalé uprchlice stane plavkyně, která může na olympiádě soutěžit – a to je ten střet, kdy to křísá a kdy je to velmi zajímavé i z hlediska autorky. Protože když se z dívky stala hvězda, novinářka se k ní najednou ani nedostala. BBC zajímalo právě to, že příběh má v sobě tolik zajímavých střetů, které v uprchlických příbězích nejsou běžné.
Pokud naše témata nemají přesah do evropského dění, jsou jen naše
Uvažuješ po této zkušenosti, že bys cíleně oslovoval renomované zahraniční stanice s nabídkou na jiné koprodukční projekty?
Vedoucí HUBU Edita Kudláčová je podobným projektů velmi přístupná, ale je to také o tématu. Pokud naše témata nemají žádný přesah do evropského dění a možná ještě trochu dál, tak to jsou prostě pořád jen naše témata. Pokud nejsou něčím zcela výjimečná.
Uprchlické téma hýbe Evropou a olympiáda hýbala světem. Vnímáš, že zájem o témata s globálním potenciálem mezi českými dokumentaristy roste?
Ten zájem tu byl vždycky. Ostatně o balkánské uprchlické cestě nevznikaly jen dokumenty v Srbsku, Chorvatsku nebo Makedonii, ale několik jich vzniklo i u nás. Který z nich je ten, který má globální přesah? Těžko se to posuzuje. Samozřejmě, pak k tomu slouží soutěže jako je Prix Italia nebo Prix Europa, kde každý rok vygeneruje soubor témat, která tím předchozím rokem hýbaly.
Yusra se chystá překročit hranici do Schengenu (foto: Lâm Duc Hiên)
Olympiáda skončila a teď přichází další zvrat – Yusra zažívá svoji každodennost. Nechtějí autorky zdokumentovat i tohle?
Chtějí, a pro mě to právě bude nejzajímavější část. Nezapomeň, že je jí osmnáct, v jak zoufalé situaci byla, a najednou se o její příběh zajímají i hollywoodští agenti. To prostě člověku v tomhle věku musí vlézt do hlavy! Měnila se, když se z ní stávala hvězda. Magda byla pořád svým způsobem její kamarádka, ale ty hvězdné manýry tam najednou jsou. A teď si představ ten obrovskej skok z fáze mediální princezny, kdy je kolem ní dvacet kamer, jakmile se někde objeví, a najednou bude žít v Berlíně jako jedna z mnoha no-name uprchlíků. Už nebude nikoho zajímat, jestli ještě plave! Myslím, že to bude velmi těžký přechod zpátky… Tohle mi přijde jako obrovsky zajímavé téma.
Tisková konference, kde byla Yusra představena olympijským výborem (foto: Lâm Duc Hiên)
Co by s náma Hollywood dělal? Naváže spolupráci možná s Yusrou, které dá peníze za to, že si od ní koupí její příběh, pak tým scénáristů něco napíše a pak z toho někdy něco možná vznikne, ale ČRo už v tom figurovat nebude. Možná jako ten první, který dal o Yusře vědět.
Yusra plave o život: všechny 3 části dokumentární série k poslechu
Pokud se o Yusru zajímali v Riu i agenti Hollywoodu, mohlo by se teoreticky stát, že ČRo naváže poprvé spolupráci i s ním...
No, tak si počkejme, jak to s tím Hollywoodem dopadne, nicméně jiní filmaři, čeští, s tvojí skupinou spolupráci navazují: Bohdan Bláhovec, Apolena Rychlíková, Daniel Kupšovský. Co vlastně filmové dokumentaristy zlákalo na médiu, které není tak mocné, vlivné jako film?
Nevím přesně, co je zlákalo. Když jsem potkal Apolenu na Mezinárodním filmovém festivalu v Jihlavě, kde jsme loni pouštěli i naše dokumenty, zalíbila se mi její práce a nabídl jsem jí, aby zkusila dokumentovat čistě zvukem. Byla ráda, protože o tom už dlouho přemýšlela. Pro mě jako dramaturga bylo strašně zajímavé sledovat člověka, který levou zadní ovládá filmovou techniku a filmový způsob vyjadřování, a najednou musí pracovat bez obrázku. Překvapovalo ji, jak je ta práce jiná. Musela mnohem více zacházet s imaginací. Ve filmovém jazyku můžeš využít obrázky rovnocenně s vyprávěním, zatímco zvuk není primární. Ale rozhlas mluví pouze zvukem, takže musí být perfektní, aby se posluchač orientoval v prostředích, aby do sebe zapadaly výpovědi, musíš použít jinou kompozici atd. Můžeš samozřejmě překlopit zvuk filmového záznamu do audia, jenže ono je to slyšet.
Je slyšet ochuzení?
Takový dokument je plošší. Zkus si to. Poznáš, že někdo točil seshora na klacku a snímal zvuk úplně jinak, než když točíš intimní výpověď dvacet centimetrů od pusy a slyšíš díky tomu každý nádech...
Řekl bys, že tahle trojice filmařů chápe audiodokument jako profesní výzvu?
Rozšiřování obzorů, řekl bych. A zároveň velká výzva! Zvládají film, a když se pustí do rádia, které vypadalo na první pohled podobně, zjišťují, že rozhlasová dokumentaristka je opravdu práce v jiném rozměru. Se zájmem jsem sledoval, jak se Apolena Rychlíková s audiem popasovává a jak jí to nakonec jde. Stejně tak Dan Kupšovský, který v Británii dokumentoval pohled českých imigrantů na život po Brexitu, oba mi po práci říkali: „Teď už vím, jak na to.“ Ale museli si to nejdřív zkusit. Myslím, že pokud člověk umí točit film a naučí se audiodokument, můžou se v jeho dílech různorodé schopnosti vzájemně podporovat.
Apolena Rychlíková (foto: Martin Melichar)
Jako rozhlasový posluchač jsem svobodnější
Dával jsi obrazové dokumenty do kontrastu s intimitou rozhlasu. Takhle to vypadá, že rozhlasový dokument je podle tebe přímo dělaný pro subtilní témata, k zachycení osobních příběhů. Netajíš se tím, že za jeden z nejlepších rozhlasových dokumentů letošní nadílky považuješ Velký plán Brit Jensen, který autorka pointuje intimním přiznáním, že se sama bojí samoty, a proto navazuje vztah s osamělou ženou. Přibývá těchto subtilních témat, nebo je Velký plán zcela výjimečný?
Subtilní témata tu byla vždycky. Samozřejmě se dají točit i ve filmu, ale právě díky možnostem samotného zvuku je audio formát mimořádně vhodný… Na festivalu Jeden svět jsme lidem rozdali škrabošky, aby poslouchali, co nevidí. Zní to jako hloupost, ale ty lidi si je berou, a pokud neusnou (úsměv), využívají jediný smyslový kanál, kterým přijímají. Pro mě je to nějakým způsobem těžší, ale svým způsobem se cítím mnohem svobodněji v tom, jak s poslouchaným naložit. Právě díky své imaginaci. Obrázek ti dá konkrétní představu. Hotovo. Ale, nemyslím si, že by byl rozhlas vhodnější pro subtilní témata, myslím si jen, že se s nimi pak lépe pracuje v mysli.
Velký plán se mi líbí v několika rovinách. Samozřejmě je to výběr tématu, ale i jednoduchost zpracování…
Je to taky poměrně krátký dokument.
To vůbec nevadí. Řada autorů si myslí, že množství materiálu = více kvality. Ale pravda je, že pokud tvůrce promyslel, co a jak chce říct, potom délka 24 minut na takové téma bohatě stačí. Práce Brit Jensen oceňuji proto, že vytvořila dokument s názorem a parádně pracuje s jiným jazykem. Neslyším tam otrocký dabing – což nemyslím jako sprosté slovo – ale Brit pracuje způsobem, že si dokument užije úplně stejně ten, kdo umí anglicky i ten, kdo jí vůbec nerozumí. Moc se mi líbí i její schopnost komunikovat se starou aktivní dámou Claire, které volá na malý ostrov v Kanadě. Brit si ze sebe umí udělat legraci, nebojí se otevřít a přemýšlet nahlas.
Proto byl její dokument nominovaný na prestižní Prix Europe?
Ano, zajímavé je, že ho komise v Berlíně vybrala v době, kdy tam letos bude asi hodně závažných globálních témat, takže černý kůň intimního příběhu může zafungovat.
Medailon Daniela Moravce
- vystudoval ekonomiku dopravy a přepravy, pracoval jako výpravčí
- poté v soukromých rádiích na jihu Čech
- od roku 1996 v ČRo České Budějovice
- v roce 2009 přešel na ČRo 2 – Praha, kde se mohl jako dramaturg a autor věnovat výhradně dokumentu
- ocenění: dokumenty František a Neměnila bych za nic byly nominovány na Prix Europa; za pořad Byli jsme sousedé získal zvláštní uznání na Prix Bohemia Radio
Možnosti jsou jakékoli
Jako vedoucí rozhlasových dokumentů se snažíš hledat nové způsoby zpracování témat. Není jedním z nich mini formát, který použil Ivan Studený v sérii Příběhy Radiožurnálu?
Když jsem nastoupil na Dvojku (tehdy Prahu) jako dramaturg rozhlasových dokumentů, slyšel jsem od autorů zkraje otázku: Jak to má být dlouhé? Nerozumím. Jasně, máme nějaké vysílací okno a do něho se prostě vloží ten který produkt. Ale já vždycky říkám: „Hele, jak ti to materiál dá. Jak já to mám vědět?“ Byly tu tendence tvořit dlouhé hodinové dokumenty. To je jedna z cest. Jiná cesta je ta, kterou od ledna 2017 půjdeme na Radiu Wave, kde se dokumenty objeví nově. Budou krátké: dvanáct, deset, osm minut... Proč ne? Ivan prošlapal cestu, protože dokázal, že dokument může mít pět minut a splňovat přitom charakteristiky žánru. Ale na druhou stranu to neznamená, že tato cesta je hlavní, protože stále vysíláme i kvalitní dlouhé a delší dokumenty, ať už mají 40, 25 nebo 20 minut. Možnosti jsou jakékoli.
Může mít dokument 88 vteřin? Narážím na článek Andrei Hanáčkové Paměť rozhlasového dokumentu v 88 vteřinách, kterým reflektovala soutěžní Jarní report.
Co je to dokument? (ticho) Interpretace skutečnosti. Ano. Může mít 88 vteřin. Proč by nemohl?
Vypadá to, že se s rozhlasovými dokumenty letos roztrhl pytel… Prvně na Radiožurnálu, nově teď i na publicistické stanici Plus, příští rok premiéra na Wave, vedle toho pravidelné dokumenty na Dvojce a ve vltavském Radiodokumentu. Nebudou si nakonec dramaturgové lézt do zelí?
Jsem rád, že se konjunktura podařila, když to řeknu neobratně. I když tím asi už narážíme na strop, nechci, aby bylo předokumentováno. Nicméně si nemyslím, že by si dramaturgové lezli do zelí, protože stanice jsou různorodě vyprofilované. Zatímco Vltavě sluší hloubavější, umělečtější a avantgardnější práce, Dvojka je konzervativní, současná, příběhová. ČRo Plus bude analytický, možná investigativní a Wave chceme udělat mladý, intimní a moderní.
A Radiožurnál?
Radiožurnál bude Radiožurnál, takže nás čeká druhá část cyklu Olympijský rok před zimní olympiádou. Šéfredaktor Ondřej Suchan má nicméně občas zájem i o dokumenty, které se dotýkají aktuálních témat. Teď to třeba bude otázka konce OKD a možná také otázka mladých lékařů, kteří odcházejí do ciziny.
Na každou stanici patří trochu něco jiného. Když to přeženu, můžeme mít jedno velké téma, které se ve stejný týden objeví na všech stanicích, a přesto bude úplně jiné formou zpracování i úhlem pohledu. Protože každého posluchače zajímá něco jiného.
Dílna rozhlasového dokumentu na festivalu Šrámkova Sobotka 2015 (foto Eva Illésová)
Dokumentaristické dění je plné invence. Cítíš ale větší zájem mezi mladými? Účastníš se různých setkání, letos znovu proběhla dílna rozhlasového dokumentu na festivalu Šrámkova Sobotka.
Jak se ten zájem měří? (ticho) Loni jsme na filmovém festivalu v Jihlavě pouštěli dokumenty, a pak za námi chodili takoví ti posthipsteři, ty vole, to je underground, proč o tom nevíme? Já nevim, proč o tom nevědí. Ale když vezmu Sobotku, tak tam se hlásí lidi, kteří si dílnu zaplatí a věnují jí týden dovolené. Obdivuji je, protože umí přijmout, že jim jejich klenoty shodíme na zem. Mimochodem, je dost autorů, kteří to nedokážou. Ale víš, co je na tom zvláštní? Že na rozdíl od filmového dokumentu může tohle zkusit vlastně každý. Prostě si vezmeš nahrávadlo a jdeš. Pak teprve většina lidí zjistí, že co vypadá na první pohled raz dva tři, ve skutečnosti raz dva tři není.
Nicméně, rozhlasový dokument je přístupnější než film a zároveň ti nabízí podobnou možnost vyjádřit se v souvislostech. Jako autor interpretuješ skutečnost, jsi nositelem fúze myšlenek, nápadů a reality, ale dáváš jí nový rozměr právě svou kompozicí, tím, že realitu zachytíš a okomentuješ. Proto mě baví se tímhle způsobem vyjádřit. A myslím, že pokud nebudeme žít v totalitním státě, dokument neumře, protože ta potřeba zachytit věci do hloubky tu vždycky bude.