Velezrádná aféra německého knížete
V sobotu 23. března 1918 uveřejnil list Prager Tagblatt nenápadnou zprávičku, nadepsanou lákavě „Aféra Lichnovského“ s podtitulkem „Otázka trestního stíhání“. O stíhání knížete Lichnovského sice ještě není definitivně rozhodnuto, ale bývalý státní úředník a důstojník císařské armády může očekávat disciplinární řízení. Debatuje se i o jeho vyloučení z říšské panské sněmovny.
V dalším vydání téhož listu následuje nepatrná zprávička o tom, že se kníže Lichnovský uchýlil do Švýcarska. O co v tomto německo-rakouském skandálu šlo?
Aristokrat narozený ve slezských Krzyżanowicích Karl Max Lichnovský (von Lichnowsky) působil do roku 1914 v Londýně jako německý vyslanec. Stal se tedy bezprostředním svědkem, někdy i přímým účastníkem dějů, které po sarajevském atentátu rozpoutaly světovou válku. Své vzpomínky sepsal do pamětního spisu, určeného výlučně do rukou přátel. Indiskrecí jistého kapitána, jehož jméno bylo tisku neznámé, se memorandum dostalo na veřejnost a vyvolalo mezi Němci a Rakušany nebývalé pobouření.
Nejpřirozenější spojenec Německa? Rusko!
Lichnovský vinu za rozpoutání války jednoznačně přičítá Německu. Jeho nešikovné balkánské politice. Země chybně vyhodnocovala situaci v Evropě. Sázela na posilování střední Evropy s cílem propracovat se skrze silnou střední Evropu na Balkán. Ovládnout ho a pokračovat dál na Blízký Východ. Vytvořit známou osu Berlín-Bagdád. S ní stál a padal existující Trojspolek. Lichnovský to pokládal za slepou uličku a návrat do středověku. Podle něho mělo Německo rozvíjet vlastní námořní síly, ale hlavně se držet svého nejpřirozenějšího spojence – Ruska.
Lichnovský podezříval rakouskou politiku, že si na vrub Německa chce spravit pošramocenou pověst z neúspěchů utrpěných v roce 1912, v době druhé balkánské války. V memorandu píše: „Kdyby Anglie a Rusko byly chtěly válku, stačil pokyn do Bělehradu a neslýchaná rakouská nóta byla by zůstala nezodpovězena.“ Nótou míní ultimátum, které rakouská vláda doručila v červenci 1914 Srbsku. Ultimátum obsahovalo požadavky natolik ponižující, že se srbské odmítnutí dalo spolehlivě očekávat. Válce by nic nestálo v cestě. Až na dva body ale Srbsko požadavky přijalo. Nad oněmi dvěma body mělo být v Londýně uspořádáno jednání, dokud nebude nalezeno schůdné řešení. To, že se tak nestalo, to, že Německo nechalo oslyšené telegramy a prohlášení carova ministra zahraničí Sasonova i cara samotného, že nevěnovalo pozornost opakovaným návrhům britského ministra zahraničí Edwarda Greye, bylo pro Lichnovského dokladem toho, že Německo válku chtělo a že se dostalo do vleku Rakouska.
I když cenzura v Německu i v Rakousku umožnila některé pasáže memoranda citovat, přesto se musely rakouské listy k této citlivé otázce vyjadřovat velmi obezřetně. Pokud přece jen chtěly napsat něco „velezrádného“, pak jedině mezi řádky. To se výtečně zdařilo vídeňskému listu Arbeiter Zeitung. V jeho čtvrtečním vydání z 21. března 1918 se čtenář sice dozvěděl, že německé listy bez ohledu na politickou orientaci Lichnovského vývody šmahem odmítají. Považují ho za psychopata, posedlého marnivostí, žehrajícího na to, že se světová politika neodehrává tak, jak radí Jeho knížecí Výsost. Noviny se ale nakonec uchýlily k šalamounské formulaci, kterou ještě týž den převzaly vídeňské Dělnické listy:
„Jsou-li údaje bývalého vyslance správny, anebo pokud jsou nesprávny, nemůžeme přirozeně v tomto okamžiku vyšetřovati; musíme se spokojiti tím, že jsou v podstatě za nesprávné prohlašovány. Může být, že kníže jest velmi marnivý a že marnivost hnala ho k tomu říci bezohledně, co považoval za pravdu. Ale ani největší marnivost není důvodem, proč by byly věci spatřovány a představovány jinak, nežli se pozorovateli jevily…“
Rakousko bez servítků
Pozornému čtenáři obou vídeňských sociálně demokratických listů jistě již onen čtvrtek 21. března 1918 mezi řádky svitlo, že s rozpoutáním války to přece jen nebude tak, jak zněla oficiální vládní doktrína: že Rakousko bojovalo proto, aby zabránilo rozmachu panslavismu a ruského imperialismu, aby uhájilo svrchovanost středoevropských národů, a že do války bylo nepřátelským velkosrbským šovinismem doslova vehnáno. Náhle se tu zjeví německé kníže, které vládne řadou informací z první ruky a které díky nim počátky této války, vidí zcela jinak. Rozhodně ne příliš laskavě vůči rakouské říši.
V hodnocení Rakouska si kníže opravdu nebere servítky. Rakousko líčí jako stát, který není schopen vyřešit jedinou z otázek, před nimiž stojí, a nepřímo tak naznačuje, že by nenamítal, kdyby tento neživotný státní útvar zmizel z mapy Evropy. Rozhodně je považuje za nejhoršího možného spojence, jehož si mohlo Německo zvolit. Důvodem je mu množství národností v mocnářství. Ambice mají protichůdné a o nějaké vnitřní soudržnosti země tu nelze vůbec mluvit.
V souvislosti s balkánskou politikou Lichnovský uvedl, že si Německo mohlo vybrat mezi dvěma politikami. Buď politiku nevměšování, tedy nechat tamější národy, osvobozující se zpod turecké nadvlády, uspořádat si poměry podle vlastního uvážení. Anebo nadbíhat prohrávajícímu Turecku a neschopnému Rakousku. Německo volilo osudově špatně.
Ve vzniku umělého státu Albánie spatřoval Lichnovský jen úlitbu imperiálnímu zájmu Rakouska hospodářsky utiskovat Srbsko. To považovali Rakušané už před válkou za nepřítele číslo jedna. Kníže doporučoval, aby se Albánie rozdělila mezi Srbsko a Řecko. Srbsko by se tak stalo přímořským státem. Přestalo by být Rakušany vydíráno jejich diskriminační celní politikou. Srbsko, bytostně závislé na export, mohlo vyvážet výlučně jen přes rakousko-uherské území. Přístup k moři, konkrétně k přístavu Drač (nyní Durres), by zemi osvobodil. Zbavila by se vyděračské závislosti na Rakousku.
Lichnovský vytýká Německu, že špatně zvolenou variantou balkánské politiky, kdy se postavilo na stranu Rakouska (a Turecka), vehnalo svého nejpřirozenějšího spojence, Rusko, do náruče Francie a Británie. Němci ztratili u balkánských národů jakékoli sympatie a nechali se vtáhnout do zlovolného sporu mezi Rakouskem a Srbskem. Sarajevský atentát se stal jen vhodnou záminkou. Rozhodujícím důvodem byla snaha Rakouska vůči Srbsku dál pokračovat v diskriminační celní politice a tak je ovládat.
O samotném Rakousku pak píše, že potřebuje německou ochranu ve válce i v míru a že nemá jiné opory. Při správně vedené politice, mající ohled na potřeby Ruska, stalo by se Rakousko naopak německým vazalem. Chybně nastavená německá politika způsobila, že se Německo stalo paradoxně závislým na nemohoucím Rakousku.
Německá síla Rusy odstraší, přesvědčoval rakouský emisar
Rakousko je stát vnitřně rozháraný a nesoudržný. Z dlouhodobého hlediska i nespolehlivý. Neněmecký živel v Rakousku si nepřeje bližší styky s německou říší a požaduje, aby se Rakousko stalo federativním státem, respektujícím politickou rovnoprávnost zdejších národů. Rakouští Němci, vědomi si definitivní ztráty vůdčí role Rakouska v německém spolku (Rakousko o ni přišlo v důsledku prohrané prusko-rakouské války v roce 1866) naopak propadli myšlence velkoněmectví, sjednocení všech v Evropě žijících Němců pod křídly německé říše.
Jmenovitě je tu rozhořčení nad líčením císařské a královské politiky, které kníže podává. Jeho názor, že Rakousko si zvyklo považovati spolek s Německem za deštník, pod jehož ochranou podle libosti mohlo dělati výlety v Orientě, s rozhořčením odmítá. Také se knížeti velmi zazlívá, že mluví o smrti arcivévody jako zámince pro útok na Srbsko…Pobouření mezi rakouskými diplomaty, Národní listy, 23. března 1918
Neozvala se jen německá strana, ale i postižená strana rakouská. Německá Wolfova zpravodajská kancelář vydává už 22. března dementi, jímž se snaží tvrzení knížete Lichnovského vyvrátit: „Jak se podobá, kolovaly již před propuknutím války pověsti o domnělé válečné radě nebo korunní radě nebo nějaké konferenci za předsednictví císařova a za účastenství zástupců rakousko-uherských v neděli, dne 5. července 1914. Tyto pověsti nemají podkladu. Ani 5. července, ani jiného dne v tu dobu nekonala se taková rada.“
Dementi představuje ukázkový příklad, jak zastřít skutečnost polopravdou. Samozřejmě, že se v neděli 5. července 1914 v Postupimi nekonala žádná rada, porada či konference. Odehrály se přece pouhé sondážní rozhovory. Rakouská strana, zastoupená berlínským vyslancem a z Vídně vyslaným hrabětem Alexandrem von Hoyos, se jen přijela dotázat, pokud Rakušané zaútočí na Srbsko, zda se Němci za ně postaví. Německá síla Rusy odstraší natolik, že si rozmyslí do války vůbec vstoupit, přesvědčoval rakouský emisar. Příslib krytých zad si von Hoyos z Postupimi odvezl.
Jak známo, hoši se přepočítali. Rusové se přepadených Srbů zastali a Rakušané byli biti nejen v Srbsku, ale i v Haliči a v Bukovině. Světová válka byla na stole. Situaci v oněch počátečních týdnech zcela přesně popsal Haškův Švejk: „S Rakouskem je to moc špatný. Nahoře nám lezou na Krakov a dole do Uher. Jsme biti jak žito, kam se podíváme, a proto mne volají na vojnu. Já jim přece včera četl z novin, že drahou vlast vovinuly nějaké mraky.“
Diskuse diplomatů na konferenci v Londýně v lednu 1913: zleva Edward Grey (Velká Británie), Alexander Benckendorff (Rusko), sedící Paul Cambon (Francie), zády k nám Karl Max von Lichnowsky (Německo), vpravo sedí Albert Mensdorff (Rakousko-Uhersko) a Guglielmo Imperiali (Itálie). Foto: Fotobanka Profimedia.