Věda a víra

V minulém století se toho o vztahu vědy a víry hodně napsalo, a je škoda, že jsme byli většinu času mimo tyto debaty, neboť jsme žili pod poměrně tvrdým diktátem komunistického režimu, který udělal z vědy svého rukojmího, aby mohl sám sebe prohlašovat za takzvaně "vědecký". Víru naopak odsunul do říše pohádek, a když (pro něj překvapivě) nechtěla sama odumřít, bojoval proti ní různými (vesměs nečestnými) zbraněmi, od zesměšňování až po nekompromisní zadupávání do země. Dodnes se z toho neumíme úplně vzpamatovat.

Skutečnost je ovšem taková, že vztahy vědy a víry nebyly nikdy tak docela bez problému. Sousedské hranice se často měnily a probíhaly na nich různé roztržky. Směrem do budoucnosti to asi nebude jinak, i když snad můžeme doufat v trochu noblesnější názorové výměny. Člověk totiž od své přirozenosti potřebuje jedno i druhé a hranice paní vědy a její sousedky víry si zpravidla nedokáže stanovit ani sám v sobě, natož aby to dokázala názorově pestrá a (jak se dneska říká) pluralistická společnost.

Faktem je, že pokušení okopávat u sousedů se vyskytuje na obou stranách. Církev dávala ve svých dějinách většinou vědě zelenou, takže významné objevy činili občas mimořádně schopní mniši, duchovní nebo věřící. Vzniklo také mnoho církevních univerzit, které šířily vzdělanost. Dostala se ale i do velice nepříjemné situace, když začala vědecké objevy chápat jako projevy nepřátelství a šla po krku takových lidí, jako byl Koperník nebo Galileo. Byla to ovšem pozice neudržitelná, takže to nemohlo dobře skončit. Každému soudnému člověku bylo zjevné, že tady se kope na cizím pozemku.

Osvícenství přišlo s novým pokusem o vytýčení hranic mezi vědou a vírou. A je třeba říct, že to byl pokus v několika ohledech velice užitečný. Především v tom, že se definovala věda. Když se objevila nějaká záhada, stanovily se podmínky, za jakých se může její objasnění považovat za "vědecké". A když se činily pokusy, stanovila se pro ně racionální pravidla. Výsledkem je to, co zde máme dodnes, že totiž pokusy musí být v daných podmínkách opakovatelné a teorie, vysvětlující záhady, nesmí počítat s nadpřirozenými silami nebo úkazy.

V zásadě je to dobrá dohoda, která přesně odpovídá stavu, kdy existuje "fyzika", popisující hmotný svět, a "metafyzika", která ho překračuje. Jinými slovy, ona "fyzika" má svoji "metu", za kterou nemůže, neboť vše, co se dál nachází, je doménou něčeho jiného. Jako když na starověkých mapách bylo napsáno "dál už jsou jen draci". Zdálo by se tedy, že hranice mezi vědou a vírou by neměly být žádný problém. Jenomže se rychle ukázalo, že tak jako víra s radostí okopává na poli vědy, to samé činí (s nemenším gustem) i věda na poli víry.

Otázky smyslu života a jeho původu, otázky morálky či etiky, vyššího principu mravního, dobra a zla nebo lidské duše, se totiž nacházejí za onou "metou" fyziky - a budou se tam nacházet s největší pravděpodobností vždycky. Pamatuju si časy, kdy se věřilo ve vědu skoro nábožensky. Vědci byli titulování termínem "bohové v bílých pláštích" a ve škole nás učili, že tito ctihodní pánové zatím ještě všechny záhady neobjasnili, ale že je pouze otázkou času, kdy tak učiní. Lidstvo se rozhodlo poručit větru a dešti, a "bohové v bílých pláštích" to měli zařídit. Měli také prodloužit život obyčejných smrtelníků a naservírovat jim plno technických zázraků, aby žili pokud možno nekonečně a bavili se pouze mačkáním různých ovladačů.

Tenhle naivně idealizovaný pohled na vědu vzal naštěstí za své. Díky atomovému věku víme, že i ty nejskvělejší objevy mohou sloužit k blahu člověka, stejně jako mohou být použity k jeho zničení. Žádná věda asi nepřinese spolehlivý nástroj, který by zařídil, že člověk bude plný lásky a o ostatních bude smýšlet jenom v dobrém. Předpoklad Karla Marxe, podle kterého měla tahle selanka nastat poté, co budou mít lidé společné výrobní prostředky, se ukázal nejenom jako naivní, ale i jako hluboce nevědecký. Byl to typický případ, kdy věda (nebo v tomto případě pseudověda) kopala na poli víry.

Vymezit vědu totiž neznamená popřít existenci čehokoliv za jejími hranicemi. Když se Darwin pokusil vysvětlit původ živočišných druhů bez odkazu k čemukoliv nadpřirozenému, bylo to odvážné a můžeme polemizovat o tom, co se mu vlastně dokázat povedlo a co nikoliv. V žádném případě ale neprokázal, že nic nadpřirozeného není. Stejně tak teorie "velkého třesku" dává odpovědi na některé záhady vesmíru, nezabývá se ovšem otázkou, kdo nebo co mohlo být za tímhle prazvláštním bouchnutím, a už vůbec neřeší, zda to celé mělo nebo nemělo nějaký smysl. Vždycky se přitom najdou lidé, kteří se snaží podobné spekulace, hypotézy a teorie posunout o krok (nebo o hodně kroků) dál. A tam už je problém.

Darwin fascinoval Fridricha Nietzscheho, který byl daleko více básníkem nežli vědcem. A fascinoval ho natolik, že Nietzsche přišel se zdánlivě logickou myšlenkou nadčlověka. Když se člověk vyvinul z nižších tvorů, pak po něm přijde něco vyššího. Ani tam to ale neskončilo. Nietzsche fascinoval Hitlera, který si tyhle myšlenky vztáhl na přítomnost a prohlásil, že nevidí nejmenší důvod, proč by měl být člověk méně krutý, než příroda. Podobnému přeludu uvěřili komunisté, kteří se v různých podobách (a s různým počtem obětí) pokusili vybudovat ráj na zemi a uvést pokrok do pohybu. Když bylo jednou vysvětleno všechno bez Boha a bez morální odpovědnosti, vytvořil se prostor pro sociální inženýrství a jiné formy násilí.

Po studených sprchách, kterými tedy lidstvo v minulém století prošlo, zavládl stav, kdy věda a víra koexistují v různých částech světa různě. Čína ještě stále nesetřásla komunistické dědictví, islámský svět podřizuje vědu víře, Evropa má tendenci držet od sebe obojí na vzdálenost kordu a Amerika doufá, že mezi vědou a vírou přece jenom zavládne harmonie. Pointa spočívá v tom, že člověk potřebuje jak vědu, tak i víru. Objevy bez morálních zásad mohou mít děsivé důsledky. A v zájmu žádného rozumného náboženství nemůže být potlačení pokroku. Takže se vraťme ještě jednou na začátek - k tomu, co se říká ve staré dobré Anglii: Solidní ploty dělají solidní sousedy. Pro vědu a víru to platí beze zbytku. I na počátku 21. století.