Večeřové intermezzo
Nechápejte to prosím nějak špatně, ale asi bychom nebyli my, Češi, kdybychom každý večer, za tmy po všech těch hodinách cestování nebo líčení na čápy, nehledali dobrou večeři a hlavně podnik s pivem :-).
Pravidelná strava
Indové jsou zvyklí jíst velmi pravidelně a rozhodně nejsou ochotni některý z denních chodů vynechat - už vůbec ne kvůli práci. V tomto ohledu jsme asi naše indické přátele v průběhu cesty dost potrápili. Mnohdy jsme se k jídlu nedostali za celý den a čas byl až na večeři.
Nechci tvrdit, že jsem po třech týdnech kari odborník na indickou kuchyni, to v žádném případě. A to i proto, že indická kuchyně se dost liší oblast od oblasti. Ale několik základních dojmů, o které se můžu podělit, mám.
Indie - velká zeleninová zahrada
V Indii žije víc vegetariánů než kdekoli na světě. Z náboženských důvodů nesmí jíst hinduisté hovězí maso a muslimové zase maso vepřové. Indická kuchyně proto není ani zdaleka založena na mase jako ta naše, ale spíš na zelenině a koření. My jsme si velmi často objednávali různé druhy zeleninových omáček, které byly podávány buď s rýží, nebo s moučnými plackami (čapátí, roti).
Velmi rychle jsme pochopili, že asi nejtypičtější vlastností indického jídla je na naše poměry vysoká kořeněnost. Když jsem později zjišťovala podrobnosti o indickém koření, dozvěděla jsem se, že příčiny pro tak vysoké dávky koření, které zpočátku nemohou chutnat nikomu (o tom jsem přesvědčena), je potřeba hledat pravděpodobně v ochraně proti střevním parazitům.
Pálivé, pálivé pálivé
Když se mě dnes zeptáte na chuti všech těch různě barevných omáček, jen pokrčím rameny a řeknu - pálivé. Některé pálily příjemně, některé tak, že to šlo přežít, některé jsme ochutnala jen jednou a v jednom případě jsem dokonce musela celé sousto na veřejnosti vyplivnout. Naštěstí bylo po ruce vždy dost placek, rýže nebo výborného bílého jogurtu dahí, díky čemuž se dalo zajíst celkem cokoli.
Není se proto čemu divit, že slovo dahí bylo to první, co jsme se naučili indicky a díky pravidelnému opakování ho asi ani nikdo z nás už nikdy nezapomene.
Marně jsme vzpomínali na všechny nejjemnější chutě naší svíčkové omáčky. Naše jídlo by se asi Indům zdálo moc unylé a jednotvárné. Stejně jako nám se zdálo to jejich také jednotvárné, jenže pálivé.
Může za to kurkuma
Kdo by neznal indické koření kari - žlutý pálivý prášek, který promění obyčejnou rýži na rýži indickou. Možná vás překvapí, že ho neznají samotní Indové. Slovo kari totiž převzali britští kolonisté z tamilského označení pro černý pepř a používali ho pro veškerá kořeněná jídla.
V Indii se spíš setkáte s označením kurkuma. Přestože našinec si veškeré pálivé zlo spojuje s různými druhy papriček (a čím menší, tím horší), kurkuma je ve skutečnosti tropická zázvorovitá rostlina. K výrobě koření se používá její kořen, resp. oddenek. Zdá se logické, že tato bylina se v evoluci pokusila ochránit svoje zásobní orgány před herbivorním hmyzem tak, že začala produkovat nechutné pálivé látky. Bohužel, jak už to bývá, právě kvůli těmto látkám začala být nakonec vyhledávaná.
A jak jsme to snášeli?
Onda se nám svěřil, že kdysi vyhrál soutěž v pojídání pálivých papriček. Já a Luboš jsme mlčky vybírali méně pálivé omáčky a Honza po prvním týdnu nadšeného ochutnávání exotické indické kuchyně strávil zbytek pobytu na suchých čínských nudlích a těstovinách. Říkám na suchých, protože druhá věc, kterou by indičtí kuchaři k nudlím do horké vody přidali, by byla kurkuma, a i když jste je výslovně požádali, zda by ten pokrm nemohl být "mild", rozdíl jste většinou nepostřehli. Byl to pořád tak silný stimul, že víc dráždil na jazyku necitlivé receptory pro bolest než citlivé receptory pro chuť.
A jak už to bývá, Honza, který věnoval obzvlášť velké úsilí výběru nepálivých chodů, skončil vždycky u stoprocentně nejpikantnějšího pokrmu.
Hlavně pravou rukou
Chvilku trvalo než nám to došlo. Slyšela jsem o té odlišnosti i u nás, ale nějak jsem tomu nevěřila. V Indii neznají příbor, ani toaletní papír. Řeší to tak, že na některé úkony používají levou a na jídlo pravou ruku. Oni sami jsou naučení tak, že je ani nenapadne brát do levé ruky jídlo a protože my na to z objektivních důvodů zase tak citliví nejsme, museli jsme jim mnohdy připadat v lepším případě směšní. Když už jsem se naučila utrhnout si jednou rukou kus placky, namočit ho v omáčce a sníst, překvapili mě Indové tím, že mi nasypali do pravé ruky hrst posvátných bílých bonbónů a teď se čiň. Jen si to zkuste, je to trošku bezmoc. Ve skutečnosti máte dvě možnosti - buď si nasypat celou hrst rovnou do pusy nebo si sladkosti po jedné podávat do pusy prsty stejné ruky - obojí se zpočátku zdá nepohodlné a blokuje to možnost náležitě si jídlo vychutnat.
Alkohol
Tuhle kapitolu jsme začali chutí na pivo, tak pivem také skončíme. Pivo je v Indii velmi drahé a seženete ho jen v lepších podnicích. Pokud totiž pijí Indové alkohol, tak většinou dávají přednost destilátu z mízy kokosových palem, brambor nebo rýže - araku. V různých cestopisech se dočtete, jak muži z nejchudších rodin propadají alkoholu a všechny peníze utratí za něj a jak pak někteří umírají nebo oslepnou vlivem metanolu, který se do nápoje dostane při nekvalitním vypálení. Nic z toho jsme ale my v Indii neviděli. Možná jsme se nepohybovali na správných místech, ale Indie na mě dělala spíš dojem země, kde se pije opravdu velmi málo.
A jaké tedy bylo to místní pivo? Kupodivu neobsahovalo ani špetku kurkumy :-). Prodávalo se v litrových lahvích, a to většinou ve dvou formách buď "mild" nebo "strong". Mezi naše nejoblíbenější značky patřil Kingfisher (česky ledňáček) a Royal Challenge (Královská výzva). Z profesních důvodů jsme si oblíbili ledňáčka, i když chuťově lepší byl prý Royal Challenge. Každopádně zní to dobře ne? "Jde se na ledňáčka!"