Válečný deník: „Nastoupili jsme trpkou cestu do zajetí a nejisté budoucnosti“

9. září 2015

Po uzdravení ze zranění, které Josef Steiner utrpěl během tažení na Srbsko, se v létě 1915 se svým plukem vypravil do ruského Polska. Nedaleko městečka Lutsk se střeli s nepřátelskými Rusy. Zprvu se zdálo, že se situace vyvíjí dobře. Rusové ustoupili. Jak se později ukázalo, šlo jen o taktický manévr. Poslední srpnová noc 1915 byla pro Josefa Steinera a jeho pluk hrůzostrašná.

30. srpna s Bohem začnu nový den. U Zhabky leželi jsme až do rána, kdy byl ohlášen nástup k útoku. Srážka měla býti asi o 11. hodině, podle zpráv. Šli jsme tudíž srdnatě kupředu. Po delším pochodu prolezli jsme les křížem krážem, že bychom byli skorem ztratili správný směr. Po důkladném dešti a poněkud změněné frontě narazili jsme náhle na Rusy, kteří byli v důkladných okopech před jednou malinkou vískou. Kolem ní byla dráha a tu Rusové hájili. Byl to pěkný boj. Bohudík byli zatlačeni v krátkém čase a my mohli postoupiti kupředu. Toho dne nám dělal 28. zmp. rezervu a pomohl nám Rusy zahnati. Toho dne byly ztráty nepatrné na obou stranách.

31. srpna ráno po dosti klidném spánku nastoupili jsme cestu zpět do nového boje. Šli jsme přes různé překážky, též i bažiny, kupředu. Lutsk nám zůstal vpravo. Blíže jedné samoty jsme čekali asi dvě hodiny na další rozkaz. Přičemž důkladně jsme zmokli. Za bažinou na vrchu u jedné vesnice byly již ruské patroly. Ty nás napadly poblíže vesnice a otevřely na nás oheň. My jsme se rozvinuli, částečně zakopali a čile jim odpověděli. Za malou chvíli Rusové ustoupili…

My šli kupředu a za vesnicí opět nás napadli silněji střelbou. Asi na 1500 kroků byly dosti silné nepřátelské oddíly. Nastala nám kritická chvíle, na našem levém křídle byli jsme dosti slabými, a co ještě více – docházela nám munice… K večeru střelba i kanonáda ustala a trochu jsme si oddechli.

Ruští kozáci

Jakmile začalo se šeřit a tma nastávala, byly vypuštěny v lese, který byl za naším levým křídlem, dvě světelné rakety. Tu za malý okamžik ozval se velký křik. Nevěděli jsme, co se děje v té tmě, a kdo to křičí a nežli jsme se nadáli, byli Rusové nám v zádech. Nastal strašný boj na bodáky. Mnoho probodených kamarádů tam zůstalo. Když seznali jsme, že nepřátel je velká přesila a že marno vše jest, byli jsme přinuceni vzdát se. Rusové vše nám odebrali, že nezbylo nám, nežli co jsme měli na sobě a nastoupili jsme trpkou cestu do zajetí a nejisté budoucnosti.

Pozdě v noci přišli jsme na nějaké ruské komando. Cestou bylo všude mnoho ohňů. Stohy hořely i chalupy. Byla to hrůzostrašná noc. Se mnou v zákopu byl můj přítel z rekonvalescentu Karel Hubseh. Celkem nás bylo od naší setniny zajato asi 60.

1. září po půlnoci a krátkém oddechu ve stáji nastoupili jsme cestu k dalšímu komandu. Doprovázeli nás kozáci. Chodili jsme celý den skoro až do noci. Cestou jsme nedostali nic k jídlu.

2. září ráno šli jsme zase dál. K polednímu přišli jsme na větší komandu. Tam dali nám polévku a chléb, vždy pro 10 mužů.

3. září dopoledne jsme odpočívali a k polednímu nastoupili jsme další cestu do města Zdolbunova. Za tmy naložili nás do vlaku, kdež přenocovali jsme do rány bez jídla.


Josef Steiner odešel do války mezi prvními, hned po vyhlášení mobilizace v 28. červenci 1914. V řadách 8. zeměbraneckému pluku se vypravil do Srbska. Účastnil se bojů na Drině. V létě 1915 se přesunul na východní frontu. Přes Krakov přešel do ruského Polska. Po jednom z krvavých střetů padl spolu s většinou jeho setniny do zajetí. Vlakem ho pak s dalšími zajatci převezli do Moskvy a pak dál na jihovýchod do města Saratov. Odtud pokračovali po Volze lodí až do pracovního tábora v Kazani.

4. září ráno jsme vyjeli.

6. září stále ve vlaku a bez jídla. Již museli jsme si skorem páskem břicho utahovati. Cestou jezdilo mnoho vystěhovalců. Teprve večer v půl jedenácté ve stanici Kozatin dostali jsme od Červeného kříže polévku a chléb a jeli zas dále.

7. září ještě ve vlaku. Po poledni přijeli jsme do Kyjeva. Z dálky viděli jsme třpytící se chrámové věže.

8. září na Kyjev budu míti malou vzpomínku. Když vstupoval jsem do vozu, uklouzl jsem a spadl dolů, přičemž vymkl jsem si nohu. Značně to bolelo a znatelně oteklo… Jeli jsme dále přes řeku Dněpr. V nejbližší transportní stanici nás vyložili. S velkou tíží odbelhal jsem se k zajateckým barákům. Znova nás prohlíželi a odebrali nám misky na menáž, nože, pásky a další věci. Zde byli odděleni zdraví a nemocní. Přišel jsem tudíž do baráku s nemocnými. Dostali jsme bílou kávu, chléb a dosti dobrou menáž.

9. září k večeru nás naložili do sanitního vlaku, kdež bylo dosti dobré ubytování. Noha mě velice bolela, takže jsem s velkou obtíží mohl choditi, musel jsem spíš stále ležeti. K půlnoci jsme vyjeli, cíl cesty neznám.

12. září ještě na cestě. Obvyklý život.

13. září blížíme se k Moskvě. Ráno od 7. hodiny čekáme ve stanici. K polednímu objeli jsme město Moskva. Již z dáli viděli jsme třpyt zlatých věží chrámových. Po krátkém čekání na hlavním nádraží, převezli nás na druhou stranu a šli jsme do kasáren u dráhy. Tam nás svlékli, my se vykoupali, což nám bylo velice vítané, po tak dlouhém čase opět se celý umýti. Dostali jsme čaj, bílý a černý chléb a 3 cigarety. S námi leží zranění a nemocní Rusové. Za souseda mám kozáka. Snášíme se dobře.

autor: Iva-Hedvika Zýková
Spustit audio