V zemi divokých koní (národní park Chustaj, úterý 13. července 2004)
Připravujeme tábor, vaří se večeře. "Všimli jste si těch stop?" ptá se Luboš, který byl obhlédnout okolí. "Procházejí tu vlci." Jsme v národním parku Chustaj, ve zvlněné nebo spíše hornaté krajině, pod kopcem, který má na vrcholu kamennou čepici a jmenuje se Zlatá hora. Právě na jejím svahu je na skalním útesu - nebo vlastně spíš ohromné haldě kamení - čapí hnízdo.
Národní park Chustaj je velmi významný nikoli díky vlkům (kteří jsou tu sledováni za pomoci vysílačů) a už vůbec ne čápům, ale koním Převalského. Ti byli definitivně vyhubeni na přelomu 60. a 70. let minulého století a Chustaj je jedním z míst, kam byli v 90. letech opět vysazeni. Dnes tu volně žije kolem 150 jedinců.
"Nikdy bych nevěřil, že zrovna tady by mohli být čápi," konstatoval Přemek, když jsme sem přijeli. Kopce pokrývá nízká tráva, netřesky, pelyněk a tu a tam keříky, z nor vykukují tarbagani (stepní svišti) a na obloze krouží supi; strom není široko daleko. Ze všech stran se ozývá vrzání a klapání sarančí a Gombo sbírá v táboře velké (často i šesticentimetrové) kobylky, kteří by prokousali stany, batohy a oblečení. Čapí hnízdo je pod vrcholem asi patnáctimetrové skalky nebo spíš nakupeniny balvanů. Faktem ovšem je, že nedaleko odtud teče řeka Túl, což je jistě i důvod přítomnosti čápů.
Bohužel, čapí hnízdo na Zlaté hoře je prázdné. Žádná mláďata v něm nejsou. Čapí pár se tu sice zdržuje, ale na chytání to moc není... Mnohem větší naděje vkládáme do hnízda za hranicí národního parku. No, uvidíme.