V severním Paňdžábu (neděle 16. února 2003)

"Tak jsme doma," řekl jsem po překročení afghánsko-pákistánské hranice. Nikdo neprotestoval. Pákistán není zrovna klidná a bezpečná země a stěží by sem někdo jel na dovolenou, ale přece jen tu člověk má alespoň nějaké jistoty.

Před víkendem jsme krátce pobyli v Islámábádu - jednak abychom se dali trochu dohromady, jednak abychom absolvovali pár oficialit, mimo jiné přijetí na ministerstvu. Opět bych měl v této souvislosti zapět chválu na WWF - Pakistan (World Wide Fund for Nature). Zájem, vzdělání, vybavení a organizační schopnosti jeho lidí jsou na úrovni srovnatelné s nejvyspělejšími západními zeměmi. Do jisté míry jsou ale i dokladem toho, jaké kontrasty lze v Pákistánu zaznamenat. Je to země, kde je nadpoloviční negramotnost a kde daně platí méně než jedno procento obyvatel - a současně země, která disponuje jadernými zbraněmi. Země, kde nová japonská auta předjíždějí povozy tažené velbloudy nebo neuvěřitelně naložené osly. Země, kde nám nevládní organizace vyšla vstříc tak, jak bychom nikdy neočekávali - a současně země, kde nás nesmyslně kontroloval ušmudlaný policajt, který si potřeboval trochu přilepšit. Země, která měla předsedkyni vlády - a kde přitom ženy musí v autobuse sedět ve vyhrazeném oddělení a kde je nemyslitelné, aby šly třeba do kina. Atd., atd.

Rozepsal jsem se o všem jiném, než o Paňdžábu - přitom ve starém koloniálním domě uprostřed zahrady, kde během našich cest po severní části Paňdžábu nocujeme, nejde proud a baterie v notebooku co nevidět dojde. Tedy alespoň stručně: v severním Paňdžábu společně s pákistánskými kolegy objíždíme jezera, která jsou významná pro tažné ptáky a kde bývají pozorováni také černí čápi. Tah ptáků už začal, setkáváme se s tisíci a tisíci lysek, kachen a bahňáků, táhnoucími na sever... K nejpočetnějším kachnám patří lžičáci, březňačky a čírky, z bahňáků kulíci.

Zítra se vrátíme do Islámábádu a odtamtud se přesuneme na jih země. Zprávu z této závěrečné etapy naší cesty přineseme až po návratu.