V Klimáčkově Komunismu se neodpouští
I druhá letošní premiéra divadelního spolku Kašpar se přiřadí k obdivuhodné řádce jmen současných dramatiků, jejichž díla se v Divadle v Celetné dnes uvádějí. Tentokrát padla volba na Radoky ověnčeného Viliama Klimáčka a jeho hru Komunismus. Ta byla původně završením totalitní trilogie napsané pro bratislavské divadlo Aréna.
Už název hry je sám o sobě tak strohý, že vás naštěstí ani nenapadne čekat sladkobolnou šabachovskou poetiku. Klimáček se na normalizační léta dívá naopak se zachmuřenou, sebekritickou a vážnou tváří, i když v kašparovské inscenaci zakrouží i letmé vlaštovky humoru. Stačí k tomu jen pár postav, mezi kterými jsou však nejsilnější vazby, jaké mohou být – tedy rodinné.
Michal se jeví jako jeden z tisíce perzekvovaných v době normalizace, tuctový případ. Z vysoké manažerské funkce u tehdejšího Filmexportu byl sesazen až na dno: do archivu, kde se probírá kopiemi filmů. Ví, že když přijde domů, bude mít stále odstřižený telefon a také že tam čeká jeho žena, která dnes slaví narozeniny. Dorazí i syn, který (zaplaťpánbůh) může studovat. Rodina je pro Michala přes všechna příkoří, která jsou způsobována jemu a jeho příbuzným (hlavně otci jeho manželky, jenž je zakázaným spisovatelem), nejdůležitější. Tento vztah je od počátku inscenace veřejně odkryt. Jakub Špalek hraje Michala v poloze správného a pevného chlapa - když obejme syna nebo chystá dary pro ženu, upřímně mu jiskří oči, ale když si pro něj už posté přijde policie, jen tak se neskloní.
„Kde jste byl 23. června 1983?“ Že to zní jako z Orwella? Samozřejmě, ve hře je narážek na jeho román 1984 celá řada. Tato kniha dokonce sama vstupuje do děje jakožto závadná literatura, jejímž ilegálním překladem se před kamarády chlubí Michalův syn. Vše, co se pouští do příběhu, má Viliam Klimáček opodstatněné a ukotvené. V tomto případě například Michalův syn takto jedná proto, že je svým kamarádům a vlastně i sám sobě podezřelý. Jak jinak by se mohl s kádrovým profilem svých rodičů dostat na medicínu?
Inscenace svým spádem strhne, spolu s Jakubem Špalkem prožíváte Michalův boj o rodinu, kterou bezesporu nesmírně miluje, ale kterou si před lety vlastně paradoxně „vysloužil“ podepsáním spolupráce s STB. Už za studentských let byl nasazen na svoji budoucí ženu, aby informoval o aktivitách jejího otce. Netušil, jaký bič si na sebe tehdy upletl - „služební“ vztah přerostl v lásku, v manželství, rodinu. I když svým estébákům podával jen informace, které nikomu neublíží, oni se jej nikdy nevzdali. A mnohem větší bitva, než síla přežít desetiletí vydírání ze strany nadřízených orgánů, bude pro Michala odhalit se také doma a obhajovat neobhajitelné před vlastními. Je snad evidentní zlo, páchané z lásky a strachu o nejbližší, o to menším zlem?
Režie byla svěřena Filipu Nuckollsovi, který komunistickou éru zažil spíše z pohledu dítěte, ale možná právě proto mohl mít od tématu dostatečný odstup. V jeho práci nenajdeme žluč ani kyselost. Michalovi jsme stejnou měrou intimně nakloněni, jako jej lidsky odsuzujeme. Zatratíme člověka, který miluje. Je za mladickou chybu roztrhán – kromě toho, že o sebe přišel už dávno, nyní přichází o vše, co jej drželo na světě.
Scénu vytvořil Karel Špindler. Zvláště pak v druhé půli, kdy se děj odehrává na střeše domu, se mu podařilo vytvořit nekašírovanou panelákovou atmosféru s tragicky poetickým prvkem desítek televizních antén. Scéna je navíc v té chvíli obrovská – postavy s neřešitelným problémem a znásilněným svědomím jako by ten velký prostor o to více drtil. Koneckonců i „koťátka“, která běží o přestávce na několika dobových televizních obrazovkách těsně pod jevištěm, jsou sympatickým nápadem. Vzhledem k tomu, co se odehrává na scéně, tento cynický nadhled na „milostné kočkování“ (mezi partnery nebo mezi totalitním režimem, jeho tichými přisluhovači i oběťmi) až zamrazí.
