V Arnoštově zimovišti (úterý 18. prosince 2001)
Koncem minulého týdne jsme nav tívili Arnošta v jeho zimovišti u Arjuzanx v jihozápadní Francii. Připomínám jen tolik, že Arnošt je jeřáb popelavý, kterého jsme označili na Českolipsku (podrobněji se dosavadnímu sledování Arnošta věnují zápisy z 11.6., 9.7., 4.9., 19.9., 15.10., 26.10., 15.11.).
Po pravdě řečeno, ani jsem moc nevěřil, že se s Arnoštem ve Francii setkáme. Počet jeřábů, hlášených od Arjuzanx (leží asi 60 kilometrů jižně od Bordeaux), se v posledních týdnech podstatně snížil: z téměř třiceti tisíc 20. listopadu na necelých deset tisíc 30. listopadu. Ostatně vzhledem k mrazivému počasí, které v Arjuzanx panovalo, bych se vůbec nedivil, kdybychom nezastihli žádného jeřába.
K Arnoštovým posledním souřadnicím jsme se přiblížili za ranní tmy. Najeli jsme pár kilometrů po polních cestách, ale bez výsledku. "Musíme zkusit nocoviště," rozhodli jsme. To by mělo ležet u rybníků severně a jižně od obce Arjuzanx. V mapě je kolem nich tečkovaná čára a nápis "Réserve chasse ďArjuzanx", což neznamená rezervaci v našem slova smyslu, nýbrž území rezervované pro lovce (a těch je ve Francii požehnaně). Nedojeli jsme snad ani kilometr za Arjuzanx, když jsme zaslechli signál Arnoštova pozemního vysílače!
Krátce po čtvrt na devět se signál Arnoštova vysílače změnil - jeřábi vyletěli na krmiště. Rychle jsme se přesunuli k Morcenx, tedy do místa, které se nacházelo přibližně mezi jeřábím nocovištěm a souřadnicemi, kde satelity zaměřily Arnošta během dne. Naskytlo se nám úchvatné divadlo: v prvních paprscích slunce nad námi přeletovaly malé skupinky i celá hejna jeřábů čítající někdy desítky, někdy stovky jedinců. Hejna měla tvar klínu a neustále se přeskupovala, takže chvílemi při čelním pohledu vypadala jako vlnící se stužka...
Celé tohle představení trvalo jen asi půl hodiny. Před devátou už proletovali jen poslední opozdilci. Vydali jsme se tedy za Arnoštem do polí. Zhruba šest kilometrů severozápadně od Arjuzanx začínají kukuřičné lány; nyní jsou pochopitelně sklizené, ale pro jeřáby na nich zůstává dostatek potravy. Nebýt mrazu a jinovatky, připadal by si tu člověk jako na africkém safari: na polích se krmí hejnka a skupinky jeřábů, ke kterým se lze autem přiblížit na pár desítek metrů! Stranou hejnek lze vidět rodiny, vždy dvojici dospělých jeřábů s jedním nebo dvěma mláďaty, která lze snadno poznat podle rezavě zbarvené hlavy.
Zimují tu ovšem nejen jeřábi, ale i zástupci dalších druhů, kteří docela dobře mohli přiletět i od nás. Mezi jeřáby procházejí například čejky, u krajnic se přelévají hejna pěnkav a z remízků tu a tam vyletí hejno hřivnáčů.
Konečně jsme znovu zachytili slabý signál Arnoštova pozemního vysílače. Po pár kilometrech nás přivedl k poli, na kterém se páslo hejno mnoha set, možná i více než tisícovky jeřábů! Mrazivou krajinou se neslo jejich tlumené "povídání". Tu a tam vzletěla skupina jeřábů, aby se přesunula na jinou část pole, a tímto způsobem se postupně přestěhovalo celé hejno. Po jeřábovi s "batůžkem", našem Arnoštovi, jsme ale dalekohledy pátrali marně. Byl někde uvnitř hejna a neměli jsme šanci ho spatřit. Soudě podle signálu vysílače, přeletěl v jednom okamžiku přímo nad námi, jeho anténku jsme však nezahlédli.
S postupujícím dnem se jeřábi přestávali krmit a už jen odpočívali na polích. Když se zpětně pokoušíme odhadnout jejich počet, shodujeme se na tom, že jich u Arjuzanx už jistě nebude ani těch necelých deset tisíc jako na konci listopadu. Snad pět, spíš ještě méně. Jak to asi vypadá, když je jich třicet tisíc?!
Druhý den ráno jsme se přiblížili jeřábímu nocovišti, odkud se ranní tmou nesly hlasy jeřábů. Signál Arnoštova vysílače se neměnil, a tak Luboš začal přelaďovat v pásmu, na kterém vysílají jeřábi, označovaní pouze pozemními vysílači v západní a severní Evropě. Postupně jsme zaznamenali čtyři takové kmitočty (a později jsme všechny tyto jeřáby také dohledali na krmištích), které lze předběžně připsat třem jeřábům z Německa a jednomu ze Švédska.
V osm hodin jsme se rychle přesunuli do Morcenx, abychom tentokrát viděli úplně celý ranní přelet. Po pár minutách se začali objevovat první přeletující jeřábi; skoro by si podle nich šlo nařídit hodinky. V půl deváté proletovala do oranžova zbarvenou oblohou největší hejna. Je to zážitek, který se nedá popsat, vyfotografovat ani natočit (nebo to alespoň nedokážeme). Tu a tam nám skupinky jeřábů za slabého pokřiku přeletěly téměř přímo nad hlavami, jako by se na nás chtěly podívat. I kdybychom neabsolvovali "safari" mezi jeřáby v polích, tahle půlhodinka by sama o sobě za tu dlouhou cestu málem až k úpatí Pyrenejí určitě stála.