Úvaha o gorilím řádu
Odhalení se v těchto měsících soustředí na volně žijící gorily v Africe a Richardova rodina se tak na čas dostala trochu stranou zájmu našeho projektu. Pryč je doba, kdy jsme se železnou pravidelností chystali různé pokusy a zjišťovali kde co, od manuální zručnosti přes smyslovou orientaci až po zapojení složitějších myšlenkových procesů k dosažení nějakého cíle, zhmotněného třeba do velkého šťavnatého pomeranče.
Najednou se v pavilonu takříkajíc nic neděje a my máme příležitost pomocí on-line živého přenosu našich kamer vidět všední gorilí život bez častých impulsů ze strany nás lidí a v tuto chvíli i bez dramat, která by způsobovala nějaká onemocnění či případná březost některé ze samic.
Ale pozorování goril má i za této situace svůj smysl. Vždyť najednou je příležitost všímat si i zdánlivých maličkostí, které by jinak zapadly v návalu překotných událostí, či jen tak nad záběry uvažovat a přemítat. Rozhodl jsem se chvíli pozorovat dění v pavilonu a pak se rozepsat o myšlence, která se mi nejintenzivněji zahnízdí v mé mysli.
Byl všední den chvíli před polednem, naše skupinka byla čerstvě nabaštěná. K aktivitě se uchylovala jen nezbedná mláďata. Ostatní se ukládali k přemítání, dřímotě či tlučení špačků, to podle individuálního naturelu každého jedince. V tu chvíli mě napadlo, kde se bere ta nekonečná pohoda, která vládne v pavilonu. Samozřejmě, vím, že občas padne nějaká ta facka od Richarda nebo drzý obličej od některé ze samic, ale té pohody je tam samozřejmě nepoměrně více. Představil jsem si srovnatelnou lidskou skupinu uzavřenou na dané ploše. První den by to bylo jako z učebnice slušného chování, třetí den by propukly první hádky, pátý den by se okořenila jízlivost a zraňující ironie a sedmý den by úklidová četa musela vytírat krev z podlahy. Ale naše gorily žijí v této sestavě stovky dní a z jejich soužití vyzařuje hlavně harmonie a souznění. Jako by gorilí Adam a Eva dosud nezplodili svého Kaina s Ábelem a řetězec zla a hříchů se dosud nestihl rozeběhnout.
A pak mě napadlo, že za tím vším stojí řád. Velký všeobjímající gorilí řád. Řád, který určuje, v jakém pořadí se bude vcházet do pavilonu, řád, který určuje, co se v kterou denní dobu bude pravidelně dělat, jaké je vzájemné postavení samic a co si děti (pardon, mláďata) mohou dovolit ke svým rodičům. Řád, který jsme my lidé už dávno ztratili. Anebo jsme se spíše dostali do situace "co člověk, to vlastní řád".
Jediné, co mě v této souvislosti naplňuje úžasem, je to, že celá rodinná skupina goril sdílí a ctí jen jeden jediný společný řád, a to navzdory tomu, že každý pochází ze zcela jiných podmínek. Kamba pochytávala své první zkušenosti jako gorilí miminko někde ve volné přírodě pravděpodobně v Kamerunu. Naproti tomu Shinda pochází z tradičního, v lidském pojetí přímo šlechtického rodu goril chovaných v zajetí. V Shindině rodokmenu se v generaci prarodičů nachází legendární bohatýrský samec Bongo, který se samicí Minthou zplodil mladého samce Kibabu. Ten se spářil s Fralou a Shinda byla na světě. Narodila se v Holandsku, vyrůstala v Austrálii, aby nakonec dominovala pražským samicím. V Shindě již koluje pramálo pravé přírodní krve. A stejné je to v případě Kijivu. I ona je potomkem bohatýrského Bonga.
Naproti tomu Richard je synem samce, který zažil ještě volnost v afrických pralesích, ale též období intenzivní spolupráce s člověkem, když vystupoval v cirkusu. A Richardova matka je mladá dáma z jiného evropského gorilího šlechtického rodu - z chovu Krefeldského. Každý nasbíral jiné zkušenosti, každý má divoké předky v jiném pokolení. A přesto se celá skupina téměř bezbolestně shodla na jednom jediném řádu, který ctí a díky kterému máme naději, že i příští pokolení založená Mojou a Tatuem budou nadále ctít univerzální gorilí řád.
