Útěky (Žalm 139)

Není těch úniků a útěků víc než kdy jindy? Jsme snad pod větším tlakem, jsme zoufalejší, bezmocnější anebo jen rozmazlenější, povrchnější?

Myšlenka na útěk přichází ve chvíli, kdy jsme v úzkých, ve stresu. Stres - to nejsou jen těžkosti, které mi stojí v cestě - vždyť ty mohou být výzvou k zápasu skýtajícímu jisté potěšení, jakým je třeba výstup na vysokou horu - stres jsou těžkosti, které mi jdou přes hlavu, před nimiž kapituluji, vzdávám, nezvládám, nestíhám. Do skutečného stresu se dostávám, když nevěřím, že obstojím.

"Jsem ve stresu" stává se naší takřka každodenní frází, přítomnost stresu je naší realitou, součástí našeho životního stylu. Ve velkých městech přibývají poradny a terapeutická centra, která nabízejí pomoc při zvládání stresu. Některá zaměřená sportovně-relaxačně, jiná meditativně-spirituálně. O čem to svědčí? Že začínáme vnímat život ve stresu jako nemoc nebo postižení, s nímž je třeba (a je možno) něco dělat? Anebo jde jen o módu a dobrý obchod? (Už máme všechno, takže si konečně můžeme dovolit i trochu terapie?)

Z čeho stres pramení? Jsou na nás činěny stále větší nároky - ve škole, v zaměstnání, našimi nadřízenými, učiteli, rodiči? Anebo jsme sami na sebe stále náročnější? Vkládáme sami na sebe a své životy nepřiměřeně velká očekávání? Úspěch, štěstí? Anebo je náš svět stále komplikovanější? Globální problémy - terorismus, ekologie - jsou pro nás neřešitelné. Sílící volání k odpovědnosti za jejich řešení nás zahání do kouta. Jak tu odpovědnost unést a nezhroutit se?

Stres není však nic nového. Jeden z biblických žalmů mluví o podobné zkušenosti. "Sevřel jsi mě zezadu i zpředu", říká žalmista. Je ovšem sevřen Hospodinem, svým Bohem. Což je asi něco trochu jiného, než nároky konzumních ideálů anebo potíže se šéfem v práci. Možná něco podobného, jako hlas svědomí, doléhající odpovědnost za druhé lidi, za stvoření. Věřící člověk se může cítit sevřen odpovědností za svůj život před Boží tváří. Ideál lidství, jemuž bych se neměl zpronevěřit, a nárok Hospodinovy smlouvy si jsou (alespoň v evropské tradici) velmi blízko.

Když dolehne hlas svědomí, tíha odpovědnosti, Hospodinova ruka, pomýšlím na únik. Jenže uniknout se nedá. Neunikneme ani sami sobě - je zkušenost každého jen trochu poctivého člověka. Kde chybělo pravdivé přiznání vlastního selhání, nové vztahy se nedaří, opakujeme staré chyby, děláme stejně hloupé a trapné zkušenosti sami se sebou. "Kam uprchnu před tvou tváří?", ptá se žalmista a už tuší odpověď. Ani na nebe, ani do podsvětí, ani k nejzazšímu moři ani do tmy. Přemýšlím o tom, jestli můžeme ta místa chápat jako nějaké podobenství - před Bohem, před odpovědností za svůj život neuniknu do nebe, to jest ani do meditací a k duchovním vědám, ani do podsvětí - snad do dobrovolné smrti?, ani do tmy - ke lži, kdy si prostě odmítnu cokoli připustit?

Utéci, uniknout nemohu. Na konci všech mých úniků a útěků čeká rozpoznání a přijetí vlastní nedokonalosti a omezenosti. Je už tohle samo o sobě osvobozující?

Žalmista je sevřen Hospodinem a rozpoznává, že před ním nemůže utéci. Bůh je přítomen od jeho početí (a ještě před tím) a provází ho do nejhlubších poloh duše. Hospodin svírá a nedovolí uniknout - a přece je to něco jiného než útěk před sebou samým a sebenalezení. Tam, kde je na konci, tam, kde je zahnán do kouta, tam se mu otvírá jakýsi nový prostor. Hospodin o mně ví víc, než já o sobě. Neušetří mne tvrdosti a bolesti sebepoznání, ale na nové vykročení nejsem sám. Žalmista, zatlačen do nejodlehlejšího kouta, nachází bezpečí u Boha. Viděl jsem kdysi tento žalm jako pantomimu - člověk utíká, hroutí se, chrání si rukama hlavu, oči, uši, krčí se, zalézá do kouta - ale tam, bezmocně sražen, náhle natáčí tvář zpět, uvolňuje se, povstává. Kdo si nechá líbit Boží Slovo, kdo na sebe nechá dolehnout Hospodinovu paži, nechá se jím zahnat do kouta, ten nachází bezpečí a novou sílu. Nech se Bohem zahnat do bezpečí!

Najednou se tón žalmu mění. Není to zoufalství, není to beznaděj, je to důvěra a spolehnutí. Proč jsem se tak bál? Jak jsem byl bláhový! Myslel jsem, že musím nenávidět svévolníky, Boží protivníky, myslel jsem, že musím řešit problémy za Boha! Teď vidím svou pýchu, svůj mesiášský komplex, kterým jsem se nadouval a zároveň propadal do beznaděje.

Žalm končí slovy: "Hospodine, zkoumej mě, ty znáš mé srdce, zkoušej mne, ty znáš můj neklid, hleď, zda nejdu cestou trýzně, a po cestě věčnosti mne veď!" Žalm nekončí nějakou definitivní harmonií, dokonalým sebenalezením, ale modlitbou, prosbou o komunikaci, vztah s živým Bohem, aby mi promlouval do života, korigoval moje snahy a usilování. Chci nést svůj díl odpovědnosti, neutíkat před ní, chci nést svůj neklid - avšak v důvěře v Boží pomoc vůči všemu, co přesahuje moje chápání, moje síly, moje naděje.