Umělec mnoha talentů – EFB

7. srpen 2015

Tato tři písmena jsou iniciálami natolik charakteristickými, že snad ani není třeba dodávat, že řeč na této archivní stránce bude dnes o Emilu Františku Burianovi. Narodil se 11. června 1904 v Plzni, zemřel pak (v pouhých 55 letech) 9. srpna 1959. Máme-li vyjmenovat umělecké oblasti, do kterých (a velmi významně!) zasáhl, pak musíme na prvním místě uvést divadlo, dále pak film, hudbu, ale také rozhlas.

Mnohostrannost Burianova uměleckého působení byla nepochybně dána prostředím, do kterého se narodil. Jeho otec Emil Burian byl operním zpěvákem, stejně tak jeho strýc Karel, který dosáhl v oboru operního zpěvu ještě mnohem většího věhlasu, nežli Emilův otec. Karel byl předním a světově uznávaným tenoristou časů před první světovou válkou. A tak není divu, že i Emil František projevil pěvecký talent. Na přiloženém zvukovém snímku zpívá píseň Má panna je v Panama sama, která pochází z filmu Zlaté ptáče (1932 – režie: Oldřich Kmínek).

E.F.B. - konec 40. let

E.F.Burian vystudoval na pražské Státní konzervatoři a následně na Mistrovské škole skladbu u slavného skladatele J.B. Foerstera (absolvoval v roce 1927). Hned poté se vrhl do tehdy bouřlivě se rozvíjejícího společenského života. V té době se formovala česká umělecká avantgarda. Burian se stal členem spolku Devětsil a tomu v letech 1927-1930 věnoval nejen devět, ale všechny svoje síly – působil především v Osvobozeném divadle (jako režisér, herec, hudebník, autor, dramaturg a skladatel), později v divadle Dada, v Moderním studiu a vedle toho jako rozhlasový komentátor.

E.F.Burian při rozhlasovém natáčení

S neobyčejnou vitalitou a invencí se vrhal do dalších a dalších uměleckých aktivit. Režíroval i šéfoval Národnímu divadlu v Brně, byl řežisérem v Olomouci, spolupracoval s Národním divadlem v Praze, založil sdružení Přítomnost (1924), ale především – v letech 1927 – 1941 - vedl recitační soubor Voiceband. Na záznamu hovoří E.F.Burian o principech, na nichž Voiceband vznikl. V druhé části pak zazněla ukázka z tvorby recitačního souboru.

E.F.Burian se svým souborem

Vrcholem předválečného uměleckého snažení E.F.Buriana bylo založení vlastního avantgardního divadla D 34. V něm hrál, režíroval, šéfoval, působil jako dramaturg, skladatel, scénograf, redaktor divadelního časopisu a také jako vedoucí herecké školy. Divadlo působilo do roku 1941. Nejslavnější inscenací se stala Nezvalova Manon Lescaut z roku 1940, v níž hlavní úlohy hráli Marie Burešová (Manon) a Vladimír Šmeral (rytíř des Grieux).

Marie Burešová-1941
Vladimír Šmeral-1941

V březnu 1941 Němci divadlo D zavřeli, Burian byl zatčen a v letech 1941-45 byl zavřen v koncentračních táborech v Terezíně, Dachau a v Neuengamme. Věznění téměř nepřežil. Po návratu se znovu vrhl do divadelních aktivit. Obnovil někdejší „Déčko“, v letech 1951-55 vedl Armádní umělecké divadlo. – Z jeho poválečných inscenací byla patrně nejpůsobivější adaptace Shakespearova Romea a Julie, tragédie, kterou upravil a inscenoval s podtitulem „Sen jednoho vězně“.

Josef Henke, E.F.Burian v rozhlasovém studiu

Rozhlasový režisér Josef Henke a E.F.Burian v rozhlasovém studiu. Foto: Archivní a programové fondy Českého rozhlasu.

V poválečné etapě se Burian výrazně angažoval při prosazování levicových směrů umění. Kromě šéfování divadelních souborů (vedl postupně tři divadla v Brně, později byl ředitelem Divadla v Karlíně), stihl působit ještě v roli šéfredaktora časopisu „Kulturní politika“; po jisté období byl poslancem Národního shromáždění. Byl členem Levé fronty, Národní fronty i KSČ (1923 – 1959). Čím více se však angažoval společensky a politicky, tím více se ukazovalo, že jeho umělecká tvorba je už za svým zenitem. Především za svůj přínos českému avantgardnímu divadlu v meziválečném období je právem považována za jednoho z nejvýznamnějších umělců první poloviny 20. století

E.F.Burian
Spustit audio