Tučňáci známí i neznámí
Řád tučnáci se dělí na 6 čeledí a 17 druhů. Protože nelétají, nemají duté kosti, což jim pomáhá při potápění. Ostatně jejich tělo je celé uzpůsobeno pobytu ve vodě. Ačkoliv je najdeme i na rovníku, spíše je máme spojeny s Antarktidou. Jak kolegovi Danu Mrázkovi prozradil kurátor ptáků v pražské zoologické zahradě Antonín Vaidl, polární podnebí přežívají díky hustému peří a silné tukové vrstvě.
Tu potřebují například tučňáci císařští při hnízdění, kdy samec musí při inkubaci vejce strávit desítky dní na pevnině, aniž by se dostal k vodě a mohl lovit potravu.
Tučňáci se na souši nepohybují moc obratně. Je to způsobeno aerodynamičností jejich těl.
Nohy mají posazeny na samé zádi, aby mohli lépe kormidlovat, lépe se odrážet a plavat, ale pohyb na souši je tím ztížený, takže tučňáci působí velmi neobratně, neohrabaně, až komicky, Ale zase dokážou velmi dobře vyskočit, některé druhy, které žijí na skalnatých pobřežích, jsou vysloveně nuceny vyskákat velké výšky od hladiny moře do oblasti svých hnízdišť. Například tučňák skalní, jak už název napovídá, se musí pohybovat po skaliskách.
Jsou schopni vyskočit až do půlmetrové výšky a tímto způsobem překonají převýšení až dvou desítek metrů. Když si vybavíme obrázek tučňáků ve volné přírodě, asi bychom jemn málokdy viděli tučňáka osamoceného, velikost jejich hejn ale závisí na druhu.
Tučňák galapážský je vůbec nejohroženější druh, kterého je v přírodě ne více než pouhých tisíc jedinců, tak samozřejmě nemůže vytvářet obrovská hejna, ale tučňáci patagonští vytvářejí hejna zhruba o velikosti 500 párů až po kolonie, kde může být i 20 tisíc jedinců!
Kolonie slouží jako obrana proti predátorům, ale nejen to...
Tučňáci císařští jsou dokonce tak sehraní, že se střídají v pozici v kolonii. Jedinci po obvodu „trpí“ – je jim zima, jsou více ohroženi, zatímco ti uprostřed hejna se hřejí. Ale pak se zase vystřídají, spolupracují spolu.
Tučňáci magellanští hnízdí v nízkém lesním porostu a než jdou do vody, svolávají se, aby ve větší skupině mohli čelit predátorům, kosatkám nebo lachtanům. Kolonie přece jen skýtá více bezpečí.
Tučnáci jsou pároví, monogamní živočichové. Samice snáší většinou 1-2 vejce.
Když se vrátí jeden partner z lovu, hledá toho druhého a proto vydává zvuky o dvou tónech, díky jejichž variabilitě snáze partnera najde. Najít partnera mezi 20 tisíci jinými tučňáky není totiž vůbec snadné. Pro nás by to byl úkol nadlidský, pro tučňáky je to ale reálné díky zmíněným specifickým hlasovým projevům. Zda nedojde ke spáření samce s jinou samicí, to se v kolonii vyloučit nedá, ale hnízdění probíhá v monogamním páru a páry k sobě výrazně inklinují a drží se při sobě.
Některé druhy hnízdí v norách nebo pod pařezy, ale přežívat mohou i v nehostinné krajině, kde ve sněhu hnízdo vyhloubit nelze.
Samice ponechá po snesení vejce v tzv. kožní řase, přičemž vejce je položeno na nohách a zaobaleno kůží a kožním tukem. A pak si vlastně jen přitisknutím těl samec a samice vejce předávají, tak aby se nedostalo na třicetistupňový mráz, který by zárodek usmrtil.
Péče o mláďata závisí na druhu. Například tučňák Humboltův hnízdí v noře a o potomky se starají oba rodiče. Když mláďatům naroste prachové peří, vyrážejí z hnízda ven.
Zároveň se každé mládě snaží, aby dostalo potravu jako první, takže se někdy stane, že nejslabší mládě uhyne.
U druhů, které žijí v extrémních podmínkách, jako je například tučňák císařský, je péče o potomstvo trochu odlišná, protože samec inkubuje vejce po celou dobu sám a samice po snesení vejce jde shánět potravu. Protože v oblasti dochází k tání ledu, ptáci hnízdí v místech, která jsou až 300 kilometrů od pobřeží, takže samec sám zahřívá vejce ještě dalších 50-60 dní.
Při tom vše je krásně naplánováno. Samice se s potravou vrátí, když se mládě líhne, protože je potřeba ho hned nakrmit. Samec zatím musí vydržet ze svých zásob. Pak je to zase on, kdo se vydá na cestu. Důležité ale je, aby ten, kdo jde zrovna za potravou, nezahynul. Jinak zahyne i mládě. Oni nemohou zahnízdit blíž pobřeží, protože jak dochází na jaře k odtávání ledu, ptáci by se ocitli bez pevné země pod nohama. Je to dokonale naprogramováno, i když se místo zahnízdění zdá strašně daleko od ve vnitrozemí, v době, kdy se mládě líhne, je už pobřeží výrazně blíž.
U tučňáka císařského je zmíněné chování nejvýraznější, ale tento model najdeme i u jiných druhů. Nejčastěji se tučňáci živí rybami, korýši, zkrátka živočišnou potravou, kterou uloví v moři.
