Tři lásky Růženy Naskové
Z rozhlasových vzpomínek milované herečky a rozhlasové vypravěčky vybírám ty, které vypovídají o jejích třech životních láskách.
Skvělá herečka Národního divadla Růžena Nasková se vlastním jménem jmenovala Nosková. Narodila se 28. listopadu 1884 v Praze, dětství však prožila ve Vídni. Její starší sestra byla pozdější spisovatelka Helena Malířová.
Již od mládí se Nasková toužila stát herečkou, ale nepřál si to její otec. Až po jeho smrti začala studovat zpěv a brala lekce herectví u slavné heroiny Otýlie Sklenářové – Malé. Divadelní zkušenosti pak získávala u ochotnického divadla. V roku 1907 se stala členkou činohry Národního divadla. Kvůli onemocnění v roce 1948 musela hraní zanechat a na odpočinek odešla 31. srpna 1955. V závěru své herecké kariéry vystupovala velmi často v roli vypravěčky v rozhlase. Byla milovanou a obdivovanou interpretkou pohádek, nezapomenutelným způsobem přečetla v rozhlase Babičku Boženy Němcové. Nasková zemřela 16.6.1960.
Její první a největší láskou bylo divadlo.
„Mou první rolí na scéně Národního divadla byla Markétka v Goethově Faustu. Přes všechno přesvědčení, že to všechno dobře dopadne, zbyla ze všeho strašlivá, údy ochromující, oči i sluch zalepující tréma, má nejvěrnější životní družka, která šla se mnou ruku v ruce po všechna léta u divadla a která mi bude až do smrti věrna, neboť mě ani zde, v tichém zákoutí u mikrofonu, neopouští.“
Růžena Nasková, která se za jedenačtyřicet let působení na scéně Národního divadla setkala s několika generacemi slavných herců, vzpomínala často na své kolegy. „Když jsem přišla k Národnímu, představili mě Mošnovi ve chvíli, kdy slavil jakési jubileum. Režisér mě žertem uvedl jako dodatečný jubilejní dar. Hrál tehdy vodníka z Lucerny. Jako dnes ho vidím, malinkého, v zeleném kloboučku, červených botičkách, jak se vytáhl a dívaje se na mne do výšky zhurta tento dar odmítl: ´Ona by byla pro mne moc velká´. A pak na mne spustil: ´Poslouchala – umí ona vůbec hrát divadlo? Jestli ne, ať šla radši domů. Je to moc těžké a nesmí se to dělat halabala. A má vůbec pořádný hlas, aby jí bylo slyšet?´“
Druhou láskou Růženy Naskové byl rozhlas.
„To nejspíš proto, že mohu neviděna ztělesňovat typy nejrozmanitější. Nejbohatěji mě rozhlas obdaroval tím, že jsem mohla vyprávět tisícům posluchačů o nejdražší postavě naší literatury, o babičce. A že jsem mohla vložit do svého čtení všechnu lásku a vděk nesmrtelné Boženě Němcové. – Pro herce má poslech vlastního hlasu a přednesu nesmírný význam. Je to ten nespolehlivější, ale také nejpřísnější učitel. A pak – ten živý styk s posluchači! S tím nepřehledným množstvím pozorně poslouchajících srdcí. Nemohla jsem tomu ani uvěřit, když mi nedávno u vás v rozhlase povídali, že například pohádky poslouchá na 4 milióny posluchačů!“
Třetí láskou velké herečky pak byly pohádky.
„Věřte, děti milé, že vybírat pohádky je jeden z nejzávažnějších úkolů, který není snadný i při velkém výběru nejlepších pohádek z celého světa. Snahou nás všech, kteří tu v rozhlase s láskou a radostí na tom pracujeme, je dát vám opravdu nejlepší z nejlepšího. Vždyť jste naše radost, naše krásná budoucnost, svěží síla celého národa! Vybírám vždy pozorně a pečlivě, aby pohádka pobavila, neznudila, aby taky poučení, jež je jádrem každé pohádky, bylo obaleno poezií, která to jádro zkrášluje.“
