Travičky božského původu
Otravy doprovázejí dějiny lidského rodu od samého počátku. S úmyslným travičstvím se setkáváme v antice, ve středověku, v období renesance i baroka, a ani doba moderní nebyla a není tohoto jevu ušetřena. Formy a prostředky se proměňovaly tak, jak se vyvíjela míra lidského poznání, avšak důvody travičů se za tisíciletí příliš nezměnily.
V Meteoru se vydáme v devíti pokračováních na cestu dějinami od antických bájí až po novodobou historii a ukážeme si na příkladech, jaké jedy rostlinné, bakteriální, případně anorganické se v této temné kapitole lidského rodu proslavily nejvíce. Začínáme antikou, starým Řeckem a Římem, travičkami božského původu.
V antice byl zřejmě nejoblíbenější jedovatou rostlinou oměj. Mytologická historie "vzniku" tohoto rostlinného druhu je neobyčejná. Dozvídáme se o tom například od Ovidia, který ve svých Proměnách převykládal v patnácti knihách řecké pověsti. V příběhu o slavných činech Herkulových je zmínka právě o "vzniku" jedovaté rostliny Aconitum. Jedním z hrdinových úkolů, který mu uložil mykénský král Eurystheus, bylo sestoupit do podsvětí a odtamtud přivést trojhlavého pekelného psa Cerbera. Herkulovi se to kupodivu podařilo a se svolením Háda a Persefony si onu hrozivou obludu vypůjčil. Když pes, doposud žijící jenom v temné říši mrtvých, spatřil ostré sluneční světlo, vyzvrátil se, jinde se uvádí, že oslepen vydal jedovatou slinu, a na místě, kam dopadla, vzešla jedovatá rostlina nazvaná Aconitum.
Takovouto legendou se může pochlubit jen málokterá bylina. Oměj byl zřejmě nejčastěji po ruce. Patří mezi pryskyřníkovité a celá skupina zahrnuje několik desítek druhů rostoucích na severní polokouli, mimo jiné oměj pestrý, oměj šalamounek a oměj tuhý, který známe z Krkonoš. Jedovatosti oměje se s úspěchem využívalo i v lidovém travičství k trávení vlků, kterým se předhazovalo maso potřené omějem - v tomto případě omějem vlčí mor. Oměj byla bezpochyby jednou z nejjedovatějších evropských rostlin.
