Trápení mladých muslimek
Německý magazín Spiegel přinesl reportáž o mladých muslimských ženách, které musí vést v Evropě dvojí život, protože se jejich přísné rodiny nesmí dovědět o jejich láskách. Gülay slyšela mnohokrát od své matky, že neprovdaná žena, která přijde o panenství, je běhna. Dvaadvacetiletá dívka žije v berlínské čtvrti, která je domovem mnoha muslimských přistěhovalců, ale nosí upnuté džínsy i blůzky s výstřihem, vlasy si nezakrývá a při rozhovoru se dívá lidem do očí. Ráda by pracovala jako hosteska na letišti, takže na první pohled jde o ukázkový příklad úspěšné integrace.
Na druhé straně nechce uvést plné jméno a s novináři mluví jen tam, kde nikdo nemůže zaslechnout její svědectví o přísné morálce rodiny ani o strnulém kodexu cti, který ji zakazuje nejen předmanželský sex, ale i jakoukoli formu milostného vztahu. Ona sama se poprvé oddala lásce před pěti lety, což jí změnilo život, ale bojí se, že ji rodina drsně potrestá nebo úplně zavrhne. Výsledkem je dvojí život, v němž se tradice jejích rodičů přetahují s moderním životem v jejich nové vlasti.
Skutečnost je vlastně ještě složitější, protože lékaři, sociální pracovníci a operátoři krizových linek uvádějí, že i v Turecku jsou rovná práva žen jen v rodinách s akademickým vzděláním nebo v uměleckých kruzích. Všude jinde otcové a bratři kontrolují život svých dcer a sester. Právě proto vám turecké a arabské dívky řeknou o svém dvojím životě jen pod podmínkou anonymity. Pak většinou uslyšíte, že děvčata mohou z domova odejít jen do školy, nakoupit nebo do klubu, kam chlapci nesmějí. Zakázané mobily často schovávají ve spodním prádle a s chlapci se nesmějí bavit.
Sexuální výchova je pro mnoho muslimských děvčat tabu, takže Gülay je jen jednou z patnácti dívek, které ji absolvují. Po vyučování za ní chodí spolužačky, aby jim řekla spoustu věcí včetně informace, jak používat kondom nebo pilulku, protože jinak by nevěděly vůbec nic. Některé z nich se dokonce se svými chlapci oddávají análnímu sexu, protože věří, že tak ochrání svou čest.
Papataja je berlínské krizové centrum a útulek pro dívky tureckého původu, ale na svých internetových stránkách neuvádí adresu ani telefonní číslo. Toto zařízení poskytuje už dvacet let ochranu a přístřeší dívkám a ženám z přistěhovaleckých rodin, které z nich uprchly před domácím násilím. Pořadatelská organizace drží své kontaktní informace v tajnosti, protože jakmile dojde na čest rodiny, může být velmi ohrožen každý člověk, který se snaží ženám pomoci.
Lidé, kteří se chtějí obrátit na Papataju, jsou žádáni, aby nechali svůj telefon na nouzové krizové lince. Jakmile to udělají, zanedlouho se jim ozve psycholog nebo sociální pracovník či pracovnice. Jednou z nich je žena jménem Lejla. Během osmi let, co pracuje pro Papataju, slyší stále znovu ty samé stížnosti. Jejich seznam zahajují dívky, kterým rodina zakazuje chodit do školy, a vrcholí obavami ze sňatků, k nimž jsou doma nuceny bez možnosti si vybrat. Nejhorší je násilí páchané vlastními rodiči. Při konzultacích dívky stále vyprávějí o problému panenství, ze kterého vyplývá, že jejich štěstí a neštěstí závisí na několika milimetrech kůže. Krizová centra dokonce zařizují obnovu panenské blány, která v tomto případě stojí 130 eur, což je desetina obvyklé ceny. Ještě horší je nechtěné těhotenství, které končí v lepším případě interrupcí a v horším sebevraždou.
Tuto tragickou příčinu má heslo „Neskoncuje se životem, ale s mlčením“ které se opakuje na plakátech nemocnice Charité rozmístěných v oblasti, kde žije spousta Arabů a Turků. Výzvu doprovází telefonní číslo na krizovou linku. Duší této kampaně je doktorka Meryam Schouler-Ocaková, která vede v nemocnici program s názvem Iniciativa pro předcházení sebevraždám z tureckého přistěhovaleckého prostředí.
Tato lékařka přišla do Německa jako mladá dívka z turecké vesnice. Během diskuse o pacientkách zdůrazňuje, že vraždy ve jménu rodinné cti a pozdní umělé potraty nejsou jediné reality mezi tureckými přistěhovalci, protože i tady je spousta emancipovaných žen. Její přátelé a známí dopřejí svým dcerám veškerou svobodu, ale všechno jsou to lidé s vysokoškolským vzděláním. Prakticky všechny pacientky, které se pokusily o sebevraždu, uváděly, že příčinou činu byly příkazy a tabu v rodinném a sociálním prostředí. Jejich rodiny jim zakázaly všechno a přitom všude kolem sebe - na ulicích, ve škole, v televizi i mezi přáteli – viděly normální život, kde jsou ženy svobodné.
Součástí berlínského projektu je výcvik praktických lékařů, gynekologů, učitelů a vychovatelů, kteří jsou často jediným kontaktem žen za hranicemi jejich rodiny. Poptávka je obrovská, protože mohou prolomit mlčení, získat přímou a nekomplikovanou pomoc a pokud je to nutné i doporučení k obnově panenské blány. Doktorka Meryam Schouler-Ocaková uvádí příklad pacientky, kterou chtěli rodiče provdat do anatolské vesnice, ale když se tam ukázalo, že není panna, byla vrácena do Berlína. Její otec a bratr ji pak několik let krutě týrali. Jediným únikem byl pokus o sebevraždu a hospitalizace v nemocnici Charité, kde našla odvahu a možnost opustit svou rodinu. Léta násilí ji však krutě poznamenala a cesta k normálnímu životu bude pro ni velmi těžká.
