Tradiční židovský pohřeb je spojený s trháním oděvu i vyléváním vody
Znáte anekdotu, jak šnorer zamyšleně postává před okázalou hrobkou rodiny Rothchildů a po chvíli povídá: "Teda, ti si žijou!" To je jedna z řady židovských anekdot o smrti. To neznamená, že se umírání a smrt neberou v židovství velmi vážně, zejména, pokud se jedná o někoho blízkého.
Překonat toto těžké období, i řadu s ním spojených praktických problémů, tradičně pomáhalo Pohřební bratrstvo, neboli Chevra kadiša. Od roku 2009 toto bratrstvo znovu působí i u nás. Co všechno rozloučení s blízkým podle židovského ritu obnáší, vypráví předseda organizace Chaim Kočí.
Pozůstalí jdoucí bosky od hrobu rodičů, natržené šaty i modlitební plášť s chybějící třásní. I to jsou symboly, které dávají okolí vědět, že zemřel příslušník židovské rodiny. Mnohé z rituálů, které poslední rozloučení provází, můžou pro laika vypadat exoticky.
Kromě duchovního mívají ale i svá racionální opodstatnění, jak upozorňuje Chaim Kočí:
„Prvním zvykem je, že všechna voda, která je odkrytá v těch domácnostech, je vylitá, a ten smysl můžeme vnímat v andělovi, který přichází s plamenným mečem odejmout duši toho člověka, a potřebuje někde uhasit plamenný meč. A člověk, který by se napil z takové vody, by pravděpodobně také zemřel.“
Prozaičtější vysvětlení je, že tím, že byla vylita voda před práh domu, se sousedům signalizovalo, že je to dům, kde zemřel člověk, že tedy jeho obyvatelé potřebují podporu, ale také, že kvůli rituální nečistotě by neměl nikdo zbytečně do domu vstupovat.
„Další věcí, která se odehrává v rodině, je to, že se zakryjí všechny lesklé plochy – zrcadla, okna. Je tam náboženské vysvětlení, které říká, že duše by mohla být poděšena svým novým stavem, který by se zrcadlil v těch plochách. Racionální důvod je ten, že kdyby pozůstalí – zejména ženy – na sebe do zrcadla pohlédly – tak by je ještě více rozesmutňovalo z toho stavu, ve kterém jsou.“
Vysvětluje Chaim Kočí a navazuje další ze zvyklostí, kterou Židé nazývají krija.
Všichni nejbližší příbuzní mají také povinnosti udělat kriju neboli trhlinu na svém oděvu, vyjma svrchního a spodního, jako výraz své ztráty. Trhlina se začne dělat na šíji, na krku a pokračuje na hruď – za blízké příbuzné na pravé straně a za rodiče na straně srdce.
„Ten zvyk může vypadat zvlášť u nežidovské společnosti barbarsky, a že nemá žádné opodstatnění. Přesto ze své zkušenosti vím, že může působit jako katarze oné situace. Tím, že člověk vybíjí svoji agresy tím trhnutím, které vyžaduje poměrně velkou fyzikou sílu, tak se jednak uvolní, a ti, kteří si někdy do poslední chvíle nejsou ochotni a schopni připustit, že se to skutečně stalo, tak fyzická aktivita vykonání toho trhání jim pomůže uvědomit si, že skutečně došlo k narušení té rodiny.“
Na to, aby se zmíněné i další rituály spojené s pohřbením člena židovské rodiny odehrály v pořádku, dohlíží právě Chevra kadiša. Pomáhají bezplatně, ze své dobré vůle.
Kdokoliv z židovské komunity se na ně v případě potřeby může obrátit, jak potvrzuje předseda zmíněného spolku:
„Všem rodinám pozůstalých, ať už jsou praktikující nebo nepraktikující, je vysvětleno, co s tím souvisí – trhání oděvů, sezení šivy, postění se, a další a další zvyky, které s tím přicházejí. Ale pochopitelně – jelikož většina členů komunit nejsou praktikující – velmi často se nejedná o celožidovské rodiny, ale rodiny smíšené, takže mnoho z těch lidí není ani zavázána k dodržování oněch pravidel. Takže my je seznámíme s tím, jak by mělo vypadat jejich tradiční truchlení, ale nejsme schopni je k tomu nutit a neděláme to. Snažíme se jim vysvětlit důvody, proč se to dělá, a snažíme se jim být nápomocní, pokud se rozhodnou takový zvyk uplatnit.“
V České republice podle Kočího pomůže Chevra Kadiša uspořádat přibližně dvě desítky tradičních pohřbů ročně.
Kdo si uměl hrát s dětmi i v Osvětimi? A proč se slaví dva svátky Tóry? Celý pořad Šalom alejchem si kdykoli poslechněte v našem audioarchivu.
