Téma Auditoria: Boj za práva Afroameričanů a Rozhlas – 50. a 60. léta

26. duben 2021

„Další černoši zastřeleni v USA“, „Opět rasové incidenty v USA“, „Rasové nepokoje se šíří do dalších měst USA“ – to nejsou titulky z roku 2020, ale z konce 60. let minulého století. Jak se tehdy o černošských bouřích v Československu informovalo? Projděte s námi rozhlasovým archivem od 50. let až po smrt Martina Luthera Kinga v roce 1968.

Čtěte také

Dějiny černošské přítomnosti v Americe sahají samozřejmě mnohem hlouběji než do 60. let a příčinami toho, proč se dodnes Afroameričané bouří a volají po větší spravedlnosti (ať už té před zákonem nebo ekonomické), se zabývala spousta autorů. Důvody jsou samozřejmě historické a mají zdroje v otrokářství, přičemž různé diskriminační prvky v americké společnosti přetrvávají – ať už ve volebním systému, v platové nerovnosti nebo dokonce v urbanismu měst.

Jedná se zkrátka o dlouhodobě bolavé místo Spojených států. Je nakonec tak překvapivé, že si našlo cestu i do československého éteru? A jak vlastně o „imperialistických“ USA referoval tehdejší Československý rozhlas?

50. léta: v USA segregace, v ČSR renesance zahraničního zpravodajství

Na úvod je dobré říct, že informace ze zahraničí, natož od hlavního rivala Sovětského svazu, se do Československa dostávaly jen stěží a přes pevně stanovené institucionální filtry. Československý rozhlas přišel po roce 1948 o své poslední zahraniční zpravodaje a informace z ciziny mohl čerpat pouze od ČTK, která informace pečlivě třídila. Veškeré zprávy z ciziny byly navíc v atmosféře doby považovány za vysoce důvěrné, takže Rozhlas mohl ve výsledku pracovat pouze s materiály Tiskové agentury Sovětského svazu (TASS).

Mezinárodní izolace byla prolomena až v druhé půlce 50. let a do USA se tak mohl vypravit Ludvík Čermák, kterého brzy následovali Jiří Dienstbier a především Karel Kyncl, který se k osudům Afroameričanů neustále vracel.

M. L. King během pochodu za práci a svobodu, na kterém zazněl proslov „Mám sen“, rok 1963

Ve stejné době docházelo v USA k prvním velkým průlomům v desegregaci bělošského a černošského obyvatelstva. Roku 1957 došlo ve městě Little Rock v Arkansasu k incidentu, při kterém – připomeňme – musel prezident Eisenhower přikázat Národní gardě, aby ochránila devět černošských studentů, kteří zde chtěli nastoupit na segregovanou „bělošskou“ střední školu. Přímo z incidentu se nám žádný zvuk nedochoval, ale z roku 1959 máme v archivech nahrávku, kde běžní Američané, bílí učitelé i černí studenti, hovoří do mikrofonu o segregaci ve školství.

Zatímco studenti na nahrávce líčí, jak kvůli segregovanému školství nemohli sledovat své skromné životní cíle (jako třeba stát se ošetřovatelkou), názory majority jsou mozaikou, která sahá od povzbudivých vzkazů studentům až po paranoidní výkřiky o tom, že integraci řídí komunisté, kteří chtějí takto docílit rozmělnění (bílé) rasy a oslabení USA. Fragment je dobrou ukázkou toho, o čem (a jak) tehdy Američané debatovali.

James Meredith jde na vysokoškolskou přednášku, rok 1962

Až z 60. let je potom rozhovor Karla Kyncla s lidskoprávním aktivistou Jamesem Meredithem, prvním Afroameričanem přijatým na segregovanou Mississippskou univerzitu (což je událost, která bývá považována za zásadní úspěch hnutí za lidská práva).

První půlka 60. let: emancipace zahraničních zpravodajů, v USA stoupá teplota

Tím se dostáváme do 60. let. Zahraniční redakce Rozhlasu (tehdy nazývaná Redakcí mezinárodního života – RMŽ) si v té době mezi Čechoslováky stihla vydobýt značné renomé a pro běžné posluchače se stala důvěryhodnějším zdrojem než proslovy politiků. Svůj podíl na tom nepochybně měla i práce amerických zpravodajů, kteří se samozřejmě neomezovali jen na politický komentář (Karel Kyncl do ČSSR zprostředkoval události kolem zabití prezidenta Kennedyho), ale přinášeli i reportáže ze života obyčejných Američanů. Ty dokonce vycházely knižně a jedná se často o literaturu hraničící s cestopisem; hloubkou ponoru se každopádně blížily etnologickým sondám.

Právě v rámci této reportážní činnosti vyzpovídal Karel Kyncl už zmíněného Jamese Mereditha. Roku 1963 ale zazněla i slova jiného Afroameričana, baptistického kazatele Martina Luthera Kinga. Ten ve Washingtonu přednesl svůj slavný projev, pokřtěný podle známého motivu jako „Mám sen“ (I have a dream). Pár měsíců před tím se slavným pastorem udělal interview i Karel Kyncl. Hlas Kinga si tak můžete poslechnout na následující nahrávce.

Kingovo poselství může s odstupem 60 let vyznít skoro až melancholicky, protože dnes už víme, že Lutherův sen dodnes nedošel svého naplnění. Nicméně zatímco Luther se stal světoznámou postavou a jeho proslov je všeobecně proslulý, většina jeho odpůrců  upadla v zapomnění. Můžeme opět poděkovat Karlu Kynclovi, který alespoň jednoho z nich zachoval i pro naše uši. Řeč je o předáku alabamské pobočky Kukluxklanu, která byla ve své době tou nejnásilnější a nejbrutálnější a nechala po sobě i několik mrtvých. Nechal si říkat  „Císařský čaroděj“, občanským jménem Robert Shelton.

Stejný rozhovor později Kyncl nechal přetisknout ve své knize reportáží. Na Karla Kyncla zjev Roberta Sheltona zjevně hluboce zapůsobil. Nebyl sice jediným rasistou nebo segregacionistou, kterému věnoval pozornost, zato se za ním ale vypravil hned dvakrát. Podruhé ho navštívil v roce 1965, kdy v Alabamě došlo k sérii rasově motivovaných vražd.

Císařský čaroděj Robert M. Shelton v roce 1969

Alespoň u jedné vraždy byli pachatelé dopadeni. Ukázalo se, že se jednalo o členy Kukluxklanu. Když Kyncl Sheltona konfrontoval, vyslechl si, že cílem Kukluxklanu není vraždit. „Politikou Klanu je gigantický výchovný program, v němž poukazujeme na nebezpečí komunistické infiltrace do naší vlády. A také na infiltraci komunistů do takzvaného hnutí za občanská práva, a na mnohé jiné socialistické tendence, které se vyvíjejí v naší zemi“ (Karel Kyncl, Zpráva čestného občana Texasu, Praha: Naše Vojsko, 1969, s. 99). „Měl jsem zcela konkrétní pocit,“ doplňuje své dojmy Kyncl, „že se strop Říšského čaroděje najednou otevřel a tou dírou se na nás začaly valit všechny splašky … Spojených států“ (s. 101).

Konec 60. let: V ČSSR pražské jaro, v USA „dlouhé, horké léto“

Jak vidno z předchozích nahrávek, v případě střetu lidskoprávních aktivistů a segregacionistů se jednalo o dva naprosto rozdílné světy. Není divu, že napětí v USA neustále stoupalo. Nakonec došlo i na otevřené protesty a bouře v ulicích. Mezi nejproslulejší konflikty patřily – ať padnou jména alespoň některých – tzv. „nepokoje ve Watts“ (v Los Angeles) roku 1965 a obzvláště „dlouhé, horké léto“ roku 1967, zejména jeho detroitská epizoda. Roznětkou obou událostí byla nepřiměřeně násilná policejní kontrola, resp. razie v černošském baru. Původní incident se pokaždé přelil do široké společenské bouře za sociální práva Afroameričanů, provázené násilnostmi.

Rudé právo 27. 7. 1967 napsalo: „Všechny dosavadní zprávy, jež přicházejí ze Spojených států o šířících se rasových nepokojích a bojích, nasvědčují tomu, že letošní ,horké léto‘ bude daleko horší a delší, než bylo období krize v losangeleské čtvrti Wattsu v srpnu roku 1965, a to jak co do počtu obětí, tak i co do hmotných škod. ,Černý požár‘ jako by přeskakoval z jednoho města do druhého.“ Byl to správný odhad: letní události zanechaly minimálně 85 mrtvých a více jak 11 000 zadržených – detroitské události jsou pak považovány za vůbec jedny z nejnásilnějších v amerických dějinách. Dočkaly se i svého filmového zpracování.

Ulice Washingtonu po protestech, které vypukly po atentátu na M. L. Kinga

Srovnatelný neklid pak způsobila vražda Martina Luthera Kinga 4. 4. 1968 v Memphisu ve státě Tennessee. Rudé právo tehdy informovalo titulkem „Černošský vůdce Dr. King zavražděn“ a událost neunikla ani rozhlasovým zpravodajům.

Po zkušenostech z předchozího roku bylo i prezidentu Lyndonu B. Johnsonovi jasné, že smrtí Kinga vše teprve začíná. Protesty propukly ve více jak stovce měst, zemřelo při nich přes 40 lidí, přes 3000 bylo zraněných a došlo na 20 000 zatčení.

Rozhlas tehdy vysílal i reportáž z pohřbu Martina Luthera Kinga. Kauza z USA se v tehdejším Československu hojně diskutovala i přesto – anebo právě proto –, že byla čerstvě jmenována reformní vláda Oldřicha Černíka a  ÚV KSČ přijal takzvaný Akční program, který mimo jiné znamenal zrušení cenzury.

Čtěte také

Takto o události referoval Miloslav Pátek. I když se jedná o smutnou událost, nelze v jeho příspěvku neslyšet i jistý optimismus. Pátek divákům pouští záznam americké televize a hned po reportáži následuje liturgická píseň s emancipačním nábojem „Let My People Go“, zpívaná v jazzové úpravě Louisem Armstrongem. Tragédie hnutí za práva Afroameričanů se překrývá s labutí písní zahraničního zpravodajství Československého rozhlasu. Už za několik měsíců vtrhnou do ČSSR vojska Varšavské smlouvy a nastoupí normalizační cenzura.

autor: Josef Řídký
Spustit audio