Tatu se má k světu
Po zatím vratkých, leč nadšení vyvolávajících pokusech o balancování na všech čtyřech končetinách zdolal(a) Tatu další metu. Posunul(a) se, považte, o celý půlmetr. To je jistě úctyhodný výkon, přináší ovšem jistá rizika, táboru zanícených fandů a pozorovatelů gorilek pak nejednu horkou chvilku.
Už se totiž stalo, že se Tatu k podobnému heroickému výkonu odhodlal(a) na schodech, když Kijivu svou pozornost upírala k čemusi "důležitějšímu". Naštěstí nespadl(a). Věřme, že gorilí mláďata vydrží víc než ta naše - i ta (mám-li soudit podle vlastních dcer) mají odolnost vůči pádům a ranám ve srovnání s dospělými jedinci výrazně vyšší.
Zajímavě se poslední dobou chová Kamba. Vždy v určitou hodinu upírá svou pozornost k proskleným výlohám, za nimiž s průvodci korzují návštěvníci ZOO. A nejen to. Ona na sklo dokonce ťuká. Podle některých bedlivých gorilích fandů se zdá, že je jejím oblíbencem právě jeden z průvodců, neboť je vzhledem velmi podobný ošetřovateli, jehož si Kamba pravděpodobně pamatuje z doby, kdy žila v Německu. Těžko říct. V každém případě Kijivu už v otázce půjčování Tatu není tak úzkoprsá, takže i Kamba si může malé častěji pohladit, dokonce i Moja si svého sourozence mohla pochovat, takže v následujících dnech a týdnech se při sledování goril nejspíš nudit nebudeme.
