Svatopluk Čech

Narodil se 21. února 1846 v Ostředku u Benešova. Byl nejstarším ze 16 dětí. Čechův otec působil jako hospodářský správce, školní vzdělání tak Čech získával na různých venkovských školách. Brzy se jeho zálibou stala otcova knihovna, kde nalézal svazky romantických básníků. Gymnázium vystudoval v Litoměřicích a v Praze.

Čtěte také

Svatopluk Čech: Pravý výlet pana Broučka do Měsíce

V té době napsal první básně, přispíval do studentských časopisů a zapojil se do literárního spolku Ruch. Po maturitě vystudoval práva, živil se střídavě jako redaktor a právní koncipient. Právnickou praxi opustil v roce 1879, kdy se stal redaktorem časopisu Květy a zůstal jím po následujících 20 let.

Od 80. let 19. století patřil k nejoblíbenějším českým spisovatelům, byl zahrnován funkcemi a poctami, které však často odmítal. Podnikl několik větších cest do ciziny (např. k Černému moři a na Kavkaz, do Chorvatska, do Dánska). Poslední léta života trpěl střevní nemocí, které také 23. února 1908 podlehl.

Svatopluk Čech je autorem rozsáhlého básnického i prozaického díla, v němž se především snažil bojovat za národní práva a sociální spravedlnost. To platí už pro ranou báseň Husita na Baltu (v almanachu Ruch, 1868).

Svatopluk Čech (1846 - 1908), spisovatel, na hrobě portrétní socha od Jakuba Obrovského|foto:Khalil Baalbaki, Český rozhlas

Významnou část Čechova díla tvoří rozsáhlé epické básně, které se dotýkají citlivých problémů soudobé společnosti a politiky, ale činí to buď pod pláštěm historické události (Adamité, 1873), nebo využívají techniku alegorie (Evropa, 1878; Slávie, 1884).

K zobrazení českého prostředí se vrátil ve veršovaných povídkách s venkovskou tematikou (Ve stínu lípy, 1880; Lešetínských kovář, 1883). Nespokojenost s realitou 80. let 19. století ho přiměla k napsání několika veršovaných satirických báchorek, ve kterých zesměšňoval aktuální literární spory a český politický život (např. Hanuman, 1884).

Na obdobném satirickém základě vybudoval Čech i své prózy, zejména populární příhody Matěje Broučka. Vytvořil typ pražského měšťana své doby, jehož poživačnost, přízemnost a zištnost konfrontoval nejprve s éterickými měsíčňany (Pravý výlet pana Broučka do Měsíce, 1888), a poté s husitskými Pražany (Nový epochální výlet pana Broučka, tentokrát do patnáctého století, 1889).

Současně se satirami vznikaly i Čechovy sbírky politické lyriky (Jitřní písně, 1887; Nové písně, 1888), v nichž autor s rétorickým patosem vyzývá k národní hrdosti a varuje před každou podobou nesnášenlivosti. Nejvýznamnější Čechovou knihou politické lyriky jsou Písně otroka (1895), v nichž volá po spojení národního a sociálního boje. Kniha se stala bestsellerem.