Středoafrickou republikou
"Připadám si jako ve filmu," řekla Petra Hanzelková, když jsme vyjeli z Bangui. Středoafrická republika je barvitá i pro toho, kdo už nějakou africkou zkušenost má - a co teprve, když se tu rovnýma nohama ocitnete jen pár desítek hodin poté, co jste opustili Prahu.
Trnul jsem, že v Bangui uvízneme na týden nebo ještě déle a budeme obíhat úřady, abychom vyřídili všechny formality pro cestu do Dzanga Sangha. Angelique (Todd) však ještě před svým odjezdem rozeslala na všechny strany mail s předmětem "Importatnt visitors" a den po našem příletu z kamerunské Doualy už jsme byli znovu na cestě. (Ani jsem si v Bangui nestačil vyfotografovat triumfální oblouk Vy-Víte-Koho - omlouvám se za ten opis, ale minule jsem slíbil, že toho chlapíka už nebudu jmenovat ;-).
Za Bangui je ještě asfaltka - a v protisměru jede jeden dvoukolák za druhým. Každý tlačí supící chlapík (každý ovšem trochu jiným stylem) a každý je naložený několika kmeny nebo mohutnými větvemi. Palivo pro Bangui...
V Mbaiki jsme se s asfaltkou rozloučili (definitivně, jak se ukázalo). Dalších víc než 300 kilometrů už jsme jeli jen po nezpevněných cestách. Náš řidič Muhammad (původem ze sousedního Čadu, 27 let) se tu a tam sice rozjel až na osmdesátku, ale většinou jsme se vlekli nějakou třicítkou až šedesátkou. A to vůbec nemluvím o neustálém zastavování před výmoly. Pak ke všemu začalo pršet. Cesta se místy změnila v koryto potůčku, naštěstí nikdy ne hlubšího než půl metru. Důsledky deště byly následující: barva naší toyoty se změnila z bílé na červenohnědou, zdrželi jsme se o několik hodin a veškerá naše bagáž, včetně zásob nakoupených ráno v supermarketu v Bangui, byla velmi silně poznamenaná působením vody.
Do Bayangy jsme dojeli sice pozdě v noci, ale dojeli. Je to vesnice o nějakých 5000 obyvatelích (alespoň se to tedy píše, skutečnost může být jiná) a nejdůležitějším podnikem je tady pila. Když jsme se zašli podívat na trh, viděli jsme tam prodávat bushmeat. To není pro Evropana běžný pohled, což ovšem rozhodně neznamená, že by se prodával zrovna jenom v Bayanze. Opak je pravdou a kdesi jsem četl, kolik položek obsahuje seznam zvířat, která se ve Středoafrické republice jedí - řekl bych, že se prakticky kryje s kompletním seznamem zdejší fauny.
Protože s pravidelnou dodávkou elektřiny jsme se rozloučili ve stejném místě jako s asfaltkou, tedy v Mbaiki a protože mi po vypalování a třídění stovek fotografií v notebooku dochází baterie, zvolna s tímhle zápisem skončím. Už jen telegraficky: Christiane Ndadet ze zdejší pobočky WWF projevil mimořádnou vstřícnost a operativnost, takže na následující dny máme na programu pozorování pralesních slonů a setkání s Andreou Turkalo, která se jejich výzkumu věnuje už víc než 15 let, dále návštěvu u Pygmejů a natáčení s Louisem Sarno, jenž mezi nimi žije plných třiadvacet let, a potom konečně výpravu za habituovanou skupinou goril nížinných. Tuto skupinu vede Makumba, gorilí samec "mimo formát" - jeho váha je prý odhadována na 250 kilogramů, takže si představte, že půjdeme za takovým trochu větším Richardem, ale nebude nás od něj dělit ani sklo, ani zeď s vodním příkopem...
