Spor o sobotu (Mk 2, 23-28)

Jednou v sobotu procházel Ježíš obilím a jeho učedníci začali cestou mnout zrní z klasů. Farizeům to vadilo. To se nesmí! Ale co jim vlastně vadilo? Pole docela jistě nepatřilo Ježíšovi ani žádnému jeho učedníku. Brali z cizího. Ale v tom problém nebyl. Zákon Mojžíšův povoluje, že si můžeš natrhat klasy z pole svého bližního, když máš hlad.

Farizeům zřejmě vadilo, že to učedníci dělají právě v sobotu. Sobota je svatým dnem odpočinku. Nemáš pracovat ani se někde potulovat. Tvoje odpočinutí toho dne ti má připomenout odpočinutí Hospodinovo. Máš vzpomenout na svého Boha a ničím se přitom nerozptylovat. V Desateru je sobotní přikázání vůbec nejdelším přikázáním a jeho dodržování dozajista přispívá k neuvěřitelné rezistenci Izraele v dějinách. Dokonce je respektují i mnozí Židé, kteří jinak žijí docela nenábožensky. V tomto konfliktu mezi Ježíšem a farizeji tedy nejde o žádnou banalitu, nýbrž o vztah ke svatému Hospodinu.

Farizeové jistě vědí, že i sobotní přikázání má své výjimky. Jsou situace nouze, kdy je nutno konat. A zvláště, je-li ohrožen lidský život. Ale byli učedníci tak hladoví, aby nemohli počkat do druhého dne? Příběh ostatně o jejich hladu mlčí ani neříká nic o tom, že by zrní hned na místě žvýkali. Krom toho je provokativní, že se procházejí. Farizeové volají k odpovědnosti jejich mistra, Ježíše. Žádají vysvětlení.

A Ježíš odpovídá, ale vysvětlení vlastně nedává. Spíš pokračuje v provokaci. Vypráví totiž příběh z Písma o tom, jak král David pojedl z posvátných chlebů, které smějí vzít do ruky jen kněží. A Ježíš z toho vyvodí závěr: "Sobota je učiněna pro člověka, a ne člověk pro sobotu". To je nepřípustné. Ve farizejských diskusích musíte vyjít z tvrzení Zákona a to dokládat příběhem - nikdy ne naopak. Příběh může být nanejvýš ilustrace, ale nikdy ne norma. Ale tady to vypadá, že Ježíš takto klidně příběh použije. David si tenkrát dělal, co chtěl. Vzal si a jedl posvátné chleby, porušil všechna možná pravidla a předpisy a nic se mu nestalo. Mně se zdá, že kdyby Ježíš prostě řekl, že jeho učedníci měli hlad, že by to ti farizeové mohli přijmout. Ale Ježíš svůj výklad přehnal: "Sobota je učiněna pro člověka, a ne člověk pro sobotu".

Já vím, že je to tak správně, že jakékoli pravidlo, předpis a zákon tu mají být pro lidi, jejich smyslem má být něco prospěšného, podpora dobra, ochrana života, vím, že když se takové pravidlo začne obracet proti lidem a užívat proti svému smyslu, že je v tom něco nezdravého a nejspíš je buď to pravidlo špatné, už zastaralo, anebo jsou divní ti soudci, kteří jej tak protismyslně aplikují. Ale zároveň mám strach, že když řekneme "sobota je pro člověka" a vůbec všechno pro člověka, že už si pak každý budeme dělat, co chceme, s tím zdůvodněním, že to či ono pravidlo se mi nelíbí, obrací se proti mně - já zrovna spěchám, tak jakápak padesátka, já zrovna potřebuji splatit svůj dluh, tak co strkat státu daně, já... Ledaže by Ježíš nemyslel, že si každý může dělat, co chce. Ještě dodává: "Syn člověka je pánem i nad sobotou." Syn člověka - to může v hebrejském vyjadřování znamenat "jakýkoli člověk", ale někdy se tak mluví o Ježíšovi samém. A já v tom vidím souvislost - Ježíš je obyčejný člověk a zároveň výjimečný člověk - obraz Boží, obraz pravého lidství Bohem stvořeného. Sobota, sedmý den (pro nás křesťany neděle) je završením stvoření. Dokonáním Božího díla. Sedmý den slavíme nejen jako odpočinutí od každodenní práce, ale také jako oslavu dokonalého, krásného Božího díla, k němuž směřujeme. Proto je Syn člověka, Ježíš pánem i nad sobotou - protože k jejímu původnímu smyslu svým životem směřuje.

Kam Ježíš směřuje? Co dělá? Jak žije? Podle evangelia Ježíš odpouští hříchy, uzdravuje nemoci, radostně hoduje s nezasloužilými, pozvedá k víře a naději. A vždy nanovo se kvůli tomu dostává do konfliktu s farizeji jako strážci zákonů a pravé víry. Ježíšovi však nejde o revoluční popírání starých pořádků ani o svévoli jednotlivce ani o náboženské polemiky, ale o to, v čem je podstata našeho lidství. Jaký je smysl naší existence na této planetě. Že je to bytí v lásce - a to máme nanejvýš respektovat a jen kvůli tomu (nikoli pro své sobectví) třeba i porušit, co jinak poslušně dodržujeme.