Smrt není vidět
Ebola je jednou z nejzáhadnějších nemocí současnosti. V posledních letech bylo učiněno mnoho důležitých kroků k odhalení jejího původu, ale také k rozpoznání způsobů přenosu. V tropických oblastech je ebola smrtelným nebezpečím nejen pro domorodé obyvatelstvo, ale hlavně pro lidoopy včetně goril.
Virus Ebola (EBOV) je spolu s virem Marburg zástupcem čeledi Filoviridae, skupiny s lineární RNA. Byly popsány čtyři odlišné typy: tři v Africe (súdánský, zairský a z Pobřeží slonoviny) a jeden v Asii (restonský).
Jak se Ebola šíří?
Ebola vyvolává velmi silné hemoragické (krvácivé) horečky u lidí a lidoopů. Po inkubační době, trvající 4 až 7 dnů, dostane nakažený jedinec vysoké horečky a trpí průjmem, následuje zvracení, dýchací problémy a krvácení. Umírá obvykle během několika dnů. Úmrtnost nakažených lidí je děsivá. V Zairu, Gabonu a obou konžských republikách (tamní typ je nejpatogeničtější) kolem 80 %.
V Africe je popsáno asi 15 středisek nákazy Ebolou a ze známých 1850 nakažených lidí kolem 1300 zemřelo. Většina z nich se nakazila přímým kontaktem se živým či mrtvým nemocným zvířetem, převážně lidoopem. Šimpanzi a gorily jsou Ebolou velice snadno napadnutelní. V období 2001 - 2003 bylo v regionu Gabon a obou konžských republikách nalezeno mnoho uhynulých lidoopů.
Dnes již můžeme s jistotou říci, že právě Ebola má na svědomí dramatické snížení jejich početnosti v této oblasti. Divoká populace goril poklesla na polovinu, u šimpanzů dokonce asi na 20 %. Podobně se snížily počty lidoopů v období 1994 až 1998 v lesním komplexu Minkebe na severovýchodě Gabonu při hranici s Kamerunem.
Existují dvě základní hypotézy, popisující přenos viru v populaci lidoopů. Podle první (horizontální) se virus mezi gorilami šíří při setkání dvou nepříbuzných sousedních skupin. Podle druhé se virus rozšířil nejrůznějšími nezávislými cestami z jistého rezervoáru a vytvořilo se následně mnoho středisek další nákazy. Viry izolované z nakažených lidoopů jsou geneticky odlišné a podporují tak spíše druhou hypotézu.
Netopýří rezervoár
První zpráva o objevu centra nákazy Ebolou přišla ze Súdánu a Demokratické republiky Kongo v roce 1976. Od té doby se intenzivně pracuje na odhalení centra nákazy a původu viru. Tisíce zvířat z různých oblastí byly podrobeny testům, ale přesto nemáme dodnes žádný stoprocentní výsledek.
Během výzkumu středisek nákazy v Gabonu v roce 2001 a v Demokratické republice Kongo v roce 2003 byly zkoumáni netopýři, ptáci a drobní zemní savci, zvláště hlodavci. Poprvé se podařilo dokázat, že plodožraví netopýři byli bez vnějších příznaků nakaženi virem Ebola a mohou být tím hledaným rezervoárem. Jedná se o tři druhy: Hypsignathus monstrosus, Epomops franqueti a Myonycteris torquata. Pokud jsou ale netopýři skutečně zdrojem nákazy, pak se otevírá otázka, jak se virus přenáší na ostatní zvířata.
Jisté je, že zdroje nákazy se objevují převážně na konci období sucha, a právě to je období, kdy se rodí malí netopýři. V této době dozrává v lesích mnoho plodů, kterými se živí jak gorily, tak zmínění netopýři. A právě zde může dojít k přenosu viru například slinami či jinými exkrementy, které netopýr zanechá na plodu.
Netopýři jako zdroj virové nákazy jsou známi i odjinud. Například v Asii jsou rezervoárem pro virus Nipah a Hendra z čeledi Paramyxoviridae, která ukazuje silnou genetickou podobnost s čeledí Filoviridae. Přenos viru z netopýrů na náchylné skupiny (prasata, koně) byl u obou asijských virů dokázaný, přičemž se jednalo o sliny (Nipah) a placentu (Hendra). Právě poznání způsobů přenosu je první cestou k prevenci před možnou nákazou nejen lidí, ale i lidoopů.
A co léčba či vakcinace?
Během uplynulých deseti let byl prováděn intenzivní výzkum se snahou vyvinout účinné vakcíny proti Ebole. Rekombinant antikoagulačního proteinu hlístů c2 (rNAPC2) a oligomeru Phosphorodiamidate morpholino (PMOs) přinesl dobré výsledky při pokusech s makaky v laboratořích.
Další povzbudivé výsledky byly získány při rekombinaci vakcín užívajících adenovirus a nosiče vesicular stomatitis viru (VSV), který byl aplikován makakům před tím, než byli nakaženi Ebolou.
I když vakcíny proti Ebole přinášejí slibné výsledky, jejich použití pro zvířata v přírodě je v současnosti nemožné. Lidoopi obývají obrovské území, jehož prozkoumaní je, když ne zcela nemožné, jen těžko proveditelné.
(podle zahraničních pramenů)
