Setkávání s medojedy

Žije většinou samotářsky a živí se menšími obratlovci, ježky, zemními veverkami, varany a dalšími plazy. Ale nepohrdne ani zdechlinami. Jeho svalnaté končetiny s dlouhými drápy ho předurčují k účinnému hrabání. Jeho pochoutkou jsou včelí hnízda, která vyhrabává a vybírá z nich med. Před bodnutím včel ho chrání silná kůže a dostatečně mohutná vrstva podkožního tuku.

Medojed se jako šelma stal nesmírně populární vzájemnou spoluprací s africkým datlovitým ptákem medozvěstkou. Je to pták asi velikosti našeho kosa, který snadno objeví i skrytý vchod do včelího hnízda. Medozvěstka je proti bodnutí také vybavena poměrně silnou kůží, ale svým slabým zobákem není schopna do hnízda vniknout. Snaží se proto nalézt co nejrychleji pomocníka a tím je právě medojed. Poletuje před ním, volá, roztahuje svůj ocas s jasnými světlými skvrnami a dovede medojeda k nalezenému hnízdu, které je vzdáleno často i jeden kilometr. Zde ho nechá udělat hrubou práci a samozřejmě jí zbydou kusy plástů i s medem nebo larvami včel. Medozvěstky jsou jediní ptáci, kteří jsou schopni trávit i včelí vosk. Je zajímavé, že tam, kde je malý počet medojedů, si medozvěstky začaly vyžadovat pomoc u domorodců, které také dovedou spolehlivě dovést k hnízdu a trpělivě čekají co jim domorodec nechá.

Při návštěvě Wange v Zimbabwe jsem seděl nad hlubokou roklí a v šeru jsem najednou spatřil v hustém křoví pomalu kráčejícího medojeda, který asi po minutě zmizel v hustém podrostu. Začalo pršet, a tak jsem i se svými přáteli zalitoval, že to zřejmě bude jediné setkání a medojeda se nám už nepodaří nalézt. Ale nakonec se to všecko obrátilo. Medojeda jsme náhodou našli v kovovém barelu v turistické lodžii, kde si pochutnával na odpadcích z kuchyně. Když jsme se k barelu přiblížili, vykoukl a hrozil nám svým silným chrupem. Posléze dokonce z barelu vylezl, útočil na nás a snažil se nás od té své pochoutky zahnat. Kdo viděl hezký film z Jižní Afriky Bohové musejí být šílení, tak si jistě vzpomene na pilota, kterému se do paty zakousl medojed a velmi dlouho ho nechtěl pustit. Všichni jsme měli jen sandály a nikdo nechtěl obětovat svou patu. Po chvíli se přece jen uklidnil, takže se nám podařilo udělat několik fotografií hrozícího anebo i útočícího medojeda. A tak skončilo také moje prvé setkání s touto šelmou, a přestože se odehrálo na špinavém dvorku, byl to jeden z nejsilnějších zážitků mého pobytu v Zimbabwe.

Přesně o rok později, jsem si sedl na stejné místo a tiše jsem pozoroval stráň, kde se před rokem medojed objevil. Počasí bylo tentokrát rozhodně lepší... Medojed byl absolutně přesný. Stejně jako před rokem vyšel z hustého podrostu a prošel těsně kolem mne, aniž by nějak dbal na moji přítomnost, a neomylně a cílevědomě se vydal ke špinavému dvorku malé táborní lodžie. Byl jsem chvíli fascinován tou obrovskou náhodou a snažil jsem se co nejrychleji svolat své kolegy, které jsem zavedl ke stejnému, snad ještě více zrezivělému barelu. Z něho se ozývalo praskání kostí, které dostatečně dokumentovalo sílu medojedího chrupu. Počínali jsme si proto stejně obezřele jako předloňského roku. Medojed občas vystrčil hlavu a zase zalezl, aby hodoval na zbytcích steaků. Kuchař nám věnoval zbytky masa a díky tomu jsme medojeda vylákali z barelu. Dokonce jsme se ho jeden po druhém odvážili krmit z ruky a medojed za námi chodil, dotýkal se nosem objektivu fotoaparátu a postupně z nás vyžebral všechnu mnohem chutnější stravu než zbytky kostí. Potom mezi námi klidně prošel směrem k roklině. S fotoaparáty a nabitými blesky jsme ho dále sledovali. Medojed se náhle otočil a vstoupil do bazénku s vodou pro ptáky. Pokojně se umyl a napil a teprve potom se vydal do svého domova v rokli. Když náhodou pojedete do Wange, možná, že ho u té lodžie zase zastihnete.