Setkání na letišti
Konečně jsme se všichni tři sešli na Ruzyňském letišti. Bylo sedm hodin ráno, pondělí 3. prosince a nová hala severního terminálu působila nezvykle prázdně. Z naší skupiny jsem dorazila na letiště jako první.
Kdo je kdo
I když jsem původně vystudovala biologii na Přírodovědecké fakultě University Palackého v Olomouci, už třetí rok pracuji pro Český rozhlas Leonardo, kde vyrábím pořad o přírodě a také se starám o přírodovědný obsah webových stránek. Výprava do Indie a ještě ke všemu s ornitologickým posláním a ornitology pro mě znamenala něco jako návrat ke kořenům - ze světel médií, popularizace a velkoměst, zpátky ven, jak říkám tomu, co ostatní biologové s oblibou označují vznešeně jako terén ;-) I když jsme zmiňovala svoje biologické začátky, moje úloha na této misi byla ryze rozhlasová - připravit rozhovory pro vysílání a zdokumentovat celou výpravu jak textově, tak fotograficky pro web. I když jsem už pár zemí ve svém životě procestovala, ještě nikdy jsem nejela na tak dlouhou pracovní cestu a ještě nikdy jsem vlastně nenavštívila žádnou rozvojovou zemi
Rozdíl od "ježdění na vlastní pěst" a pracovního cestování pochopila téměř okamžitě. Zásadu "nevoz co neuneseš" není rozhodně možné na pracovní cestu aplikovat. Velkou část batohu mi zabíral profesionální fotoaparát s teleobjektivem, velký blesk, několik baterií s nabíječkami různých druhů, nejméně pěti-kilový stativ, dále jednonohý stativ, zásoba CD, DVD, fotobanka, laptop, mikrofon s minidiskem a Zoom, neboli náhradní přístroj pro nahrávání zvuku, kdyby se na některém něco pokazilo. Pohybovat se s takto naplněným batohem se ukázalo o něco méně pohodlné, protože pracovní - nepracovní cesta, ruce mám pořád jenom dvě. A to jsem jako jediná neměla nadváhu!!!!
Honza - "technical manager"
Jako druhý dorazil na letiště Honza Petrů. Poprvé jsem Honzu potkala v ZOO ve Dvoře Králové na pracovním školení. Honza má skoro dva metry a žízeň hasí jedině Pepsi Kolou. Dozvěděla jsem se, že se živí navrhováním a instalací záložních energetických systémů a poměrně záhy jsem zjistila, že sestavit nebo zpravit jakékoli elektronické zařízení pro něj není nejmenší problém. Honza není v projektu Odysea žádným nováčkem. Díky jeho technickému umu mohli například posluchači Českého rozhlasu sledovat na internetu přímý přenos z hnízda černých čápů. Zúčastnil se i několika výprav za černými čápy do Afriky. V naší skupině Honza oficiálně zastával pozici technického manažera.
Honza Petrů měl poměrně jasnou představu o tom, jak by měl takový správný "technical manager" (jak měl uvedeno v žádosti o vízum) důstojně cestovat. Tuto jeho vizi nejlépe splňoval stříbrný, okovaný kufr na kolečkách, který se otevře a vydá tak svoje tajemství jen po zadání správného číselného kódu. A co by mělo být uvnitř takového pojízdného trezoru? Úhledně poskládané nářadí a naprosto všechny druhy součástek a dílů, které bude jeho majitel i za těch nejméně pravděpodobných situací potřebovat a které navíc najde i se zavázanýma očima. Stylové, jako vystřižené z Jamese Bonda, až na jednu maličkost - tajného agenta by takové zavazadlo pravděpodobně prozradilo už na první letištní kontrole, jak jsme brzo zjistili.
Uvnitř tohoto stříbrného kufříku se nacházelo malé pásové vozidlo na dálkové ovládání zkonstruované samotným Honzou Petrů tak, aby dokázalo překonat jakékoli nástrahy terénu a s kamerou na hřbetě přijet i k těm nejostražitějším zvířatům a pěkně zblízka je natočit. Cílem naší výpravy bylo nejen čápy černé odchytit, ale pokud bude čas, pokusit se tímto způsobem získat i jejich unikátní záběry.
Luboš a jeho tajná past
Do třetice nám chyběl už jen Luboš Peške. Luboš Peške vystudoval zoologii a ekologii na Přírodovědecké fakultě University Karlovy v Praze. Od roku 1971 působil čtvrtstoletí v Archeologickém ústavu AVČR, kde se zabýval studiem kostí zvířat z archeologických nalezišť. Současně se věnoval také svým koníčkům - elektronice a studiu populační ekologie ptáků. Léta se zabýval telemetrií krahujců obecných v Praze a okolí. Havrany označené jeho křídelním značkami jsem kdysi viděla i daleko od hlavního města, u nás na Moravě na Brněnském ústředním hřbitově, a když se havlíčkobrodská agentura ochrany přírody začala zabývat telemetrií vyder říčních, norků amerických a také jednoho orla mořského, byl to právě Luboš Peške, který jim pomohl navrhnut optimální sledovací systém. V roce 1998 Luboš Archeologický ústav opustil a na dva a půl roku se přesunul na Saharu, za výzkumem dropů. Podílel se na odchytu a sledování ohrožených ibisů skalních v Sýrii a supů v Mongolsku. U projektu Africká a Nová odysea je Luboš Peške prakticky od začátku, protože to on nese zodpovědnost za úspěšný odlov čápů černých.
Luboš Peške je autorem tzv. Peškeho neviditelné zemní pasti, která měla být letos v Indii poprvé vyzkoušena také na čápech černých a měla zajistit naší výpravě úspěch při jejich odchytu.
Na začátku
Tak jsme se všichni tři šťastně setkali na letišti. Další fáze výpravy byla úspěšně za námi. Nikdo nezaspal ani neuvízl v tradiční pondělní pražské zácpě ani nenatrefil na stávkující nebo polámaný vůz městské hromadné dopravy a nikdo z nás naštěstí ani nezapomněl pas doma na nočním stolku. Letenky jsme měli elektronické, čímž se riziko jejich ztráty nebo krádeže snížilo na nulu. Naše cesta mohla teď už opravdu začít.