Setkání Čechovových hrdinů

Frielova inscenace Afterplay
Frielova inscenace Afterplay
Soudobého severoirského dramatika Briana Friela si divadelní diváci nejspíš připomenou jeho hrou Tanec na konci léta z poloviny 60. let (v ní se např. letos na jaře po delší době vrátila na scénu pražského Divadla na Vinohradech Jiřina Bohdalová). Friel je ovšem také obdivovatelem A. P. Čechova a uznávaným překladatelem jeho dramat do angličtiny.

V roce Frielových pětasedmdesátin zahájilo Divadlo Na zábradlí novou sezonu uvedením jedné z jeho posledních her pod původním názvem Afterplay. Přeložila ji Zdena Hadrbolcová, kterou s autorem spojuje dlouhodobý hluboký vztah k Čechovovi. Nejen že je výbornou herečkou jeho her - z těch hraných na Zábradlí připomeňme Babakinovou v Ivanovovi a Marinu ve Strýčkovi Váňovi, ale také se jím několikrát zabývala jako scenáristka - nezapomenutelná je například její hra-pásmo Ach, kdybyste věděli, s jakou okouzlující ženou jsem se seznámil v Jaltě, připravená v roce 1981 pro Divadlo na okraji a režírovanou Evaldem Schormem.

V Afterplay si Friel zahrál hru na "co by bylo, kdyby" s osudy dvou vedlejších Čechovových postav: po dvaceti letech od jejich fiktivního života svedl k jednomu kavárenskému stolku Andreje Prozorova, neschopného a neúspěšného bratra Tří sester, a Soňu Serebjakovou, neteř a hospodyni Strýčka Váni, beznadějně zamilovanou do alkoholika doktora Astrova. Na Zábradlí jim režisér Jiří Pokorný spolu s herci Zdenou Hadrbolcovou a Leošem Suchařípou přidal navíc spíš dvakrát dvacet let a hře s postupným poodkrýváním totožnosti hrdinů a rozvíjením charakterů, daných jim Čechovem, tak přidal ještě další tragikomickou rovinu, na níž je trvalá nejistota věčných ztroskotanců násobena hrátkami postupující sklerotické zmatečnosti. Suchařípův Andrej stále předstírá talent a úspěchy, které nemá, ale rostoucí upřímný zájem o Soňu mu - ovšem spolu s několika kalíšky vodky - pomůže alespoň k tomu, aby s jistou elegancí věčného hochštaplera postupně přiznával rozpor mezi realitou a obrazem, který o sobě chtěl vytvořit. Hercův charismatický autentický výkon staví na řetězení detailů, které zesilují komický účin jednotlivých situací, ale posléze přestanou překvapovat. Hadrbolcová v Soně prokázala svou schopnost jemnými graciézními tahy cizelovat postavu v mnoha tónech, dost o ní sdělit a přitom jí ponechat hloubku tajemství. Její Soňa se stále úporně drží vnějších kontur svých iluzí - když ne o stavu Váňova hospodářství, tak alespoň o stavu svých (dnes bychom řekli manažerských) schopností, když ne o Astrovovi, tak jistě o vytrvalosti své lásky k němu. Je možná víc na dně než Andrej (viz její "bezdomovecký" vak), ale do poslední chvíle usiluje o to, udržet si své renomé. Smířlivý pohled na stáří dvou ztroskotanců celkem příjemně pobaví, ale čechovovské hlubiny nenahlédne.

Zdena Hadrbolcová a Leoš Suchařípa ve Frielově Afterplay

(Nelze nevzpomenout na Dočekalovu úpravu Tří sester - Hadrbolcová v ní zazářila jako Máša - z roku 1996 v Divadle Komedie. V inscenaci režisér posunul věk hrdinek do stáří, někdejší falešné iluze byly demaskovány vskutku nelítostně a výpověď byla mnohem drsnější.)