Sefardští Židé

9. únor 2014

Židům historicky usazeným ve střední a východní Evropě se říká Židé aškenázští. Kromě toho však existuje ještě jedna velká skupina Židů, kteří jsou označováni jako Židé sefardští.

Židům historicky usazeným ve střední a východní Evropě se říká Židé aškenázští. Kromě toho však existuje ještě jedna velká skupina Židů, kteří jsou označováni jako Židé sefardští. Právě jim je věnován příspěvek izraelského rabína Daniela Mayera. Text - M Hebrejské slovo „Sfarad“ se uvádí ve 20. verši biblického Abdijášova proroctví. Jonatan ben Uziel ve svém aramejském překladu přeložil tento výraz jako "Aspamia", což se podobá slovu Hispania, tedy Španělsko. Jako sefardé se tak označují Židé, kteří žili na Pyrenejském poloostrově v době muslimské vlády, kde až na výjimky panovalo v zásadě tolerantní soužití muslimů, Židů a křesťanů.

Nejintenzívněji vzkvétala kulturní spolupráce mezi příslušníky těchto vyznání v takzvaném zlatém věku, tedy od 10. do 11. století. Situace se změnila poté, co se v oblasti stalo dominantní křesťanství.

V roce 1492 byli Židé vyhnáni z katolického Španělska a o tři roky později i z Portugalska. Útočiště našli v severní Africe a v zemích tehdejší Osmanské říše včetně Balkánu a Palestiny.

Sefardští, tedy španělští Židé si do svých nových domovů přinesli nejen bohatou hebrejsky psanou literaturu, ale též svou hovorovou středověkou španělštinu, z níž se časem vyvinul jazyk zvaný ladino. Dodnes jím mluví mnozí sefardští Židé v Turecku, Řecku, Bulharsku a ve státech bývalé Jugoslávie. Podobně se u aškenázských Židů z raně středověké hovorové němčiny vyvinul jazyk jidiš.

Španělské či sefardské židovstvo obohatilo svět o četné významné osobnosti. Jako první z nich jmenujme Chasdaje ibn Šaprúta, který žil v 10. století v Córdobě a byl nejen rádcem a osobním lékařem chalífy Abderrhmána III., ale i jeho vezírem. Dalším slavným Córdobanem té doby byl kupec a pravděpodobně i diplomat Ibrahím ibn Jákúb. O něm je známo, že jako první popsal Prahu, jak vypadala v 60. letech 10. století za panování knížete Boleslava I.

Další sefardskou osobností, to již 11. století, byl básník Šlomo ibn Gabirol. Mimo jiné je autorem filozofického díla „Pramen života“, ve středověku hojně překládaném do latiny jako „Fons vitae“.

Sefardským Židem je též lékař, filozof a kodifikátor Moše ben Maimon, známý též jako Maimonides. Tento učenec se narodil ve španělské Córdobě, odkud po obsazení města fanatickými muslimskými Almohady i s rodinou uprchl. Nejprve do Severní Afriky a posléze se usadil v Egyptě, kde se stal osobním lékařem sultána Saladina. Maimonides je autorem mnoha náboženských, vědeckých a filozofických děl, dodnes ctěných židovskou tradicí. Zemřel a pochován je v izraelské Tiberiadě.

Konečně v našem stručném výčtu osobností sefardského židovstva nesmíme z 15. století zapomenout na v Lisabonu narozeného filozofa a biblického komentátora Dona Izáka Abrabanela a ze století následujícího na rabína Josefa Karu, autora dodnes určujícího právního náboženského kodexu „Prostřený stůl“.

Kultura a tradice sefardských Židů jsou studnicí živé vody, z níž již více než tisíciletí čerpá židovský národ životodárnou sílu.

Autor je izraelský rabín.

autor: Daniel Mayer
Spustit audio

Více z pořadu