Samci versus samice?
Možnost každodenního pozorování života pražské gorilí skupiny a jeho postupného vývoje nám poskytuje jedinečnou možnost uvědomit si těsné spojitosti mezi chováním člověka a lidoopů.
Dovolte mi úvahu, ke které mě přivedl článek Radka Šofra o gorilím řádu. Soužití gorilího samce s několika samicemi a mláďaty inspiruje k otázce, jak je možné, že se (navíc v omezeném prostoru) snesou bez velkých konfliktů. Jak to dělají, že jsou jejich vztahy tak harmonické? Vždyť v lidské společnosti je mnohdy velmi zdůrazňován výrazný rozdíl mezi mužským a ženským přístupem ke světu a někdy tyto úvahy přecházejí až ke konstatování, že se jedná o dva odlišné morální pincipy, které na sebe musejí zákonitě narážet.
Jenže není tento pohled jen lákavě zjednodušující interpretací, vyhroceným a zbytečně často používaným stereotypním pohledem, který vzájemnému porozumění a priori brání? Naše uvažování přece nejsou tak vzdálená.
Etologové i sociobiologové se jistě shodnou na základních pravdách. Tedy že muži jsou více zaměřeni na soutěživost, ale zároveň na respektování pravidel a vytvoření hierarchie, která vytváří prostředí efektivní spolupráce. Oproti tomu, samice kladou důraz na prohloubení osobních vztahů, důvěrné sblížení, odpovědnost za druhé a jsou schopny vyšší míry empatie.
Tyto rozdíly mají svůj hluboký evoluční původ a stále podstatný význam pro zachování rodu. Empatie a citlivost samic je stejně důležitá jako samčí vyžadování pravidel a schopnost neemotivního řešení problémů a konfliktů.
Vraťme se k primátům. Empatické schopnosti samic jsou zcela zásadní pro péči o potomstvo. Odpovědnost za bezmocného člena druhu udržuje matku v neustálé bdělosti. Vlastně není nikdy svobodná, dokud se mláďata zcela neosamostatní. Je od přírody naprogramována na vytušení toho nejjemnějšího tísňové volání mláděte a okamžitě mu přichází s pomocí, ať se to týká krmení, přenášení, ochrany před nebezpečím nebo zdolávání překážek. V tomto ohledu je v odborné literatuře zmiňována hluchá šimpanzice, která pro svůj handicap nikdy nebyla schopna odchovat potomka. Ačkoliv narozené mládě vždy od počátku bez problémů přijala, opomněla je například kojit, protože neslyšela jeho hladový nářek, a stalo se také, že jedno z mláďat nevědomky zalehla.
Pozastavme se chvilku také nad samčím údělem. Je zjevné, že hierarchické uspořádání gorilí skupiny neslouží zdaleka jen jako nástroj vymáhání přednostních práv dominantního jedince. Pravda, Richard se dostává ke krmení jako první a vybírá si to nejlepší, důvody, proč tomu tak v gorilí společnosti je, byly mnohokrát zmíněny. Ostatní jedinci ale nežijí v neustálých obavách a strachu, že budou od dominantního jedince trestáni za prohřešky. Respektují jeho nelehký úkol ochrany celé tlupy, zároveň je ale skupina do značné míry rovnostářská - všichni její členové umějí dát velmi důrazně najevo, když se jim něco nelíbí a když mají pocit, že byla jejich práva porušena.
Svět přece není černobílý. Rozhodně není pravdou, že by muži přikládali projevu citu k druhým lidem malou hodnotu. Jak zdůrazňuje Frans de Waal: "Ačkoliv se muži obvykle orientují především na práva lidí, neměli bychom zapomínat, že práva jsou často abstraktní, do pravidel převedenou formou péče o druhé." Obdivujeme v gorilí skupině řád a poklidné soužití. Kdo zná vývoj gorilí skupiny ale ví, že cesta k harmonii nebyla bez komplikací. Klíč k vzájemnému porozumění hledaly mezi sebou samice (připomeňme si situace, kdy Shinda brala Kijivu mládě nebo prudké hádky po příchodu Kamby), ale také, a to je potřeba v kontextu tohoto textu zvlášť zdůraznit, velkým vývojem k pochopení druhých prošel i Richard. Nyní vede skupinu, kde má každý své plnohodnotné místo, čím dál častěji si hraje s mláďaty, Moju dokáže v jejím komplikovaném věku vychovávat a občas i otcovsky srovnat. Je jiný, než byl před třemi lety a všem to prospělo.
Řád, gorilí i lidský, je založen na citu i na dodržování férových pravidel. Je životním úkolem nás všech dokázat obé propojit. O to více se mi nezdá jako klišé, tvrdíme-li, že se máme od goril co učit.
