Rudolf Medek: Vrtkavý osud populárního vojáka a literáta
Jeden z nejznámějších legionářských velitelů ověnčený mnoha vyznamenáními. Dlouholetý ředitel Památníku na Vítkově a generál, který navíc ve své době psal velmi populární divadelní hry, literární díla a byl činný i publicisticky. Účastník nejslavnější legionářské bitvy u Zborova a přítel Viktora Dyka, Jaroslava Seiferta či Františka Halase. Jaké bylo působení Rudolfa Medka za 1. světové války a co s ním souviselo?
Učitelem nebo básníkem?
Rudolf Medek vyrůstal v Hradci Králové, v blízkosti vojenských kasáren. Pocházel z chudého prostředí a navíc mu brzo zemřela matka. Těžké začátky možná ovlivnily jeho přilnutí k dekadentní poezii. Od četby Zeyera a Vrchlického se brzo dostává k Březinovi či Sovovi, avšak snad nejvíce je ovlivněn Jiřím Karáskem ze Lvovic. Jako celá řada jiných intelektuálů se chtěl i Medek nejprve uplatnit jako básník: první poetické pokusy mu vyšly v Moderní revue a v Lumíru. Jako devatenáctiletý absolvoval v září roku 1909 učitelský ústav. Do začátku války vystřídal celkem pět obecních škol a nic nenasvědčovalo, že by jeho osudem měla být vojenská kariéra.
Vojákem!
Medek byl spíše slabší tělesné konstituce a po absolvování jednoroční dobrovolné vojenské služby mu dokonce diagnostikovali problémy se srdcem, takže když vypukla válka, mezi prvními odvedenými nefiguroval. Jeho směřování se ale už změnilo. Absolvoval důstojnickou školu. A v září 1914 se z článku Ernesta Denise poprvé dozvěděl o existenci českých dobrovolnických jednotek v řadách dohodových armád. Po prvních těžkých bojích na podzim 1914 sáhlo rakouské vojenské velení hlouběji do svých rezerv, a tak přišel povolávací rozkaz i Medkovi. Odveden byl před Vánoci 1914. Během výcviku byl vzorným vojákem a soustavně povyšoval. V listopadu 1915 se v důstojnické uniformě konečně ocitl na haličské frontě.
Konečně legie!
Medek měl o své roli ve světové válce od začátku jasno: k ruské armádě přeběhl ihned, jak se k tomu naskytla vhodná příležitost. Stalo se to na Boží hod roku 1915. Odnesl s sebou dokonce i množství důležitých dokumentů a vojenských map. V Rusku však panovala ještě horší byrokracie než v rakouských jednotkách a ačkoli nebylo o Medkových kvalitách pochyb, cesta k jeho novému útvaru trvala ještě dlouho. Plných pět měsíců musel Medek trávit buď na cestách hluboko v ruském zázemí, nebo v zajateckém táboře v Ufě na Urale. 16. června roku 1916 se Rudolf Medek konečně stal příslušníkem 6. roty 1. československého střeleckého pluku Mistra Jana Husi.
Průzkum bojem a první vyznamenání
Zařazen byl do průzkumného oddílu, v jehož řadách podnikal vysoce nebezpečné akce v těsné blízkosti nepřátelských linií či přímo v nich. Účelem bylo získat zajatce nebo zjistit přesné pozice protivníka. Často se dostával do boje muže proti muži. Popis takového boje na bodáky najdeme třeba v Medkově povídce „Zeměbranec Hans Schmied“, kdy se vypravěč ve snu setkává s německým vojákem, kterého kdysi probodl v boji u Zlaté Lipy. Ačkoli byl Medek v rakouském vojsku důstojníkem, v legiích začínal jako prostý voják. Díky bojové zdatnosti, inteligenci a aktivitě byl ale ještě v létě roku 1916 jmenován velitelem čety. A další povýšení a vyznamenání následovala.
Válka mimo frontovou linii
Medek nezahálel ani ve chvílích, kdy nemusel do akce. Záhy začal spolupracovat s legionářským tiskem a navrch založil i vlastní časopis Československý voják. I když mu asi bylo nejlépe mezi spolubojovníky na frontové linii, pro jeho rozhled a schopnosti ho stále více pověřovali i úkoly vojensko-politickými a diplomatickými. Pracoval v Odbočce Československé národní rady, byl průvodcem T. G. Masaryka při jeho návštěvě Ruska a později koordinoval přesun legií na východ. Těžká jednání absolvoval s ruskými bolševiky, kteří legionáře vnímali jako potencionální hrozbu a svou agitací rozvraceli jednotu československých jednotek. Konflikt s nimi byl nevyhnutelný.
V zákopech u Zborova
Nejslavnější chvíle zažil Rudolf Medek v okolí haličského městečka Zborov na počátku července 1917. Československé jednotky zde v rámci ruské ofenzivy dosáhly svého největšího úspěchu. I zásluhou Medkovy neúnavné žurnalistické a literární práce se na něj nezapomnělo. Sám byl po bitvě již po několikáté vyznamenán. Brzy však čekaly Medka opět diplomatické a organizační úkoly zejména v souvislosti s vypravením vlaků s legionáři na východ, kde měli být naloděni a přesunuti na francouzské bojiště. Rusko ale už bylo ovládáno bolševiky.
Boje s bolševiky a propagační činnost
Medek v řadách československého vojska na Rusi bojoval s bolševiky po celý zbytek svého ruského pobytu a i do budoucna je spolu s Němci považoval za hlavní nepřátele a překážku světového míru a stability. Jeho diplomatická práce ho později zavedla do USA, Číny, Japonska a Francie. Po návratu ze zahraniční mise jej čekala další výzva. Své popularity a organizačního talentu měl využít ve funkci ředitele Památníku odboje později přejmenovanému na Památník osvobození na Žižkově. V této práci vytrval Medek po celé meziválečné období a z památníku vybudoval seriózní instituci s bohatým archivem.
Hořký konec hýčkané i nenáviděné osobnosti
Medek byl osobnost známá a oblíbená, ale měl též mnoho mocných nepřátel. Jeho hry uvádělo Národní divadlo, osobně se přátelil třeba s hercem Zdeňkem Štěpánkem, s nímž se znal z legií. Obdržel též řadu zahraniční vyznamenání. Mnozí mu ale vytýkali angažovanost v politických diskusích, což měli vojáci za první republiky zapovězeno. Jeho práce ale veřejné působení předpokládala, a tak se Medek dostával do poněkud schizofrenní pozice. Mnichovská dohoda byla pak těžkou ranou, z níž se již nevzpamatoval. Nečestně se chovajícím dosavadním spojencům Francii a Velké Británii dokonce vrátil svá vyznamenání a se stále zhoršujícím zdravím se stáhl do ústraní. V létě roku 1940 zemřel. Jakoby jeho životní příběh kopíroval osud zrodu, existence a konce první republiky.