Rozhlasový režisér Zdeněk Štěrba by oslavil devadesátku

2. duben 2016

Právě by oslavil devadesátiny režisér, který patřil mezi rozhlasáky tělem i duší. Zní to jako fráze, ale vzpomínky Štěrbových spolupracovníků a přátel dokládají, že jím byl.

O raném životě moc zpráv nemáme. Zdeněk Štěrba (2. 4. 1926 – 21. 8. 2001) pravděpodobně neměl umělecké zázemí v rodině. Jeho otec byl úředník, bratr právník, maminka mu umřela ještě v dětství. Vystudoval reálné gymnázium; ještě v průběhu studia byl totálně nasazený. Poslední dva roky druhé světové války tak strávil jako soustružník v továrně leteckých motorů. Následně studoval hudební a divadelní vědu na Filozofické fakultě v Praze (studia nedokončil).

Před zaměstnáním v rozhlase pracoval zhruba rok ve Svazu československých skladatelů na pozici tajemník či organizační referent. Zároveň už ale s Československým rozhlasem externě spolupracoval − byl programovým referentem hudebního oddělení. Zaměstnancem se stal 1. 11. 1952, kdy nastoupil jako hudební redaktor. Po dvouleté prezenční službě rozvíjel své hudební znalosti redaktorskou prací v pořadu Anny Hostomské Koncert na přání posluchačů. Následně v Hlavní redakci politického vysílání, kde se podílel například na realizaci Rozhlasových novin. V roce 1963 se tam vypracoval na režiséra.

Hlasatelka Veronika Matějová (později Štěrbová), ČsRo v roce 1948

Publicistika a dokumenty

Štěrba se dlouhodobě specializoval zejména na publicistické a dokumentaristické pořady. „Osobně jsme se poznali na začátku sedmdesátých let v redakci pořadu A léta běží, vážení,“ vzpomíná někdejší rozhlasová redaktorka Jana Špačková. „Byl velmi pečlivý a vynalézavý při výběru drobných hudebních a zvukových předělů, řadu z nich speciálně vyráběl pro programové řady i jednotlivé pořady,“ popisuje, čím si vysloužil přezdívku král jinglů.

Zdeněk Štěrba a Veronika Matějová na Lidové konzervatoři SKKS, předváděčky dramatizací, 1979

Fotografie ukazuje Zdeňka Štěrbu a Veroniku Matějovou na Lidové konzervatoři SKKS (předváděčky dramatizací) v roce 1979 (poskytl Milan Strotzer, autor neznámý)

Hlavní redakce publicistiky a dokumentaristiky zahrnovala kromě pořadu A léta běží, vážení řadu dalších dílčích redakcí. Štěrba tak mohl spolupracovat na řadě pořadů pro Prahu i Vltavu. Samozřejmě nejen na jejich hudební složce. Režijně se věnoval vysílání pro ženy nebo pořadům ekonomické publicistiky pod souhrnným názvem O čem se hovoří, které se často vysílaly formou živé besedy. Hlavní redakce se tehdy soustřeďovala na formátově jednoduchou, spíš spotřební tvorbu, pravidelně v ní ale vznikaly i složitější tvary dokumentárního typu (featury). „Když se zrodily z redakční práce, tak mohu potvrdit, že Zdeněk i jeho žena, režisérka Veronika Matějová-Štěrbová, jásali, protože to pro ně bylo mnohem atraktivnější. Vnášeli do nich řadu originálních nápadů,“ vzpomíná jejich kolega Libor Vacek, který měl k oběma přátelský vztah. „Zdeněk neměl tematicky úzké zaměření, vyhraňoval se žánrově. Pokud se někdy podílel na pořadech beletristického literárního typu, tak zřejmě až v devadesátých letech,“ dodává dnešní dramaturg ČRo Dvojka.

Přísný, laskavý a invenční

Doslova přes rameno mohla Štěrbovu režijní práci pozorovat Yvona Žertová. „Nesnášel špatnou výslovnost nebo slabou slovní zásobu. To dovedl být až zlej,“ podotýká režisérka. “Když za ním přišel autor se svým pořadem, položil mu velmi charakteristickou otázku: Řekni mi jednou větou, o čem ten pořad je. A když to autor nedokázal, tak ho poslal do háje. To byla jeho docela krutá, ale tenkrát velmi dobrá selekce,“ doplňuje Yvona Žertová a poukazuje na Štěrbovy výborné pracovní výsledky. Že nešlo o manýry a samoúčelné peskování, dokládá i režisér Jaroslav Kodeš, také kolega z publicistiky a dokumentaristiky. „Zdeňkovým charakteristickým rysem byla velká náročnost, byl docela laskavý, ale velmi pečlivý režisér, všechny zvuky od redaktorů přeposlouchával, proškrtával průvodní texty, zasahoval i do jejich pořadů,“ vysvětluje.

Potvrzení o přijetí průkazu pro zaměstnance, Hlavní redakce publicistiky a dokumentaristiky, 1989 (osobní spis)

„Zdeněk byl ve své podstatě velmi veselý člověk, ale ve chvíli, kdy komunikoval s adeptem rozhlasové práce, tak velmi často působil přísně. Jeho zálibou byly i poťouchlé provokace, kterými trošku týral ty, kteří ještě úplně nezvládali řemeslo,“ dokresluje z vlastní zkušenosti Libor Vacek, že i když režisér někdy vypadal hrozivě, byl vždy připravený pomoci.

„Zároveň byl typem režiséra, který často přicházel s nápady, což nebylo běžné. Konkrétně třeba v Meteoru hledal nové formy sdělení vědeckých poznatků, možná, že právě on inicioval seriál o Sherlocku Holmesovi,“ připomíná Jaroslav Kodeš kolegovu invenčnost na příkladu populárně-vědeckého magazínu. Tradiční pořad pro děti a mládež byl tehdy vrcholem publicistické režie, protože se v něm neobjevovaly jen rozhovory a publicistické skeče, ale i dramatické útvary. Štěrba se k Meteoru dostal v devadesátých letech přirozenou cestou. Systematicky spolupracoval s redakcí vědy a techniky, takže režie magazínu (autorem byl tehdy Ivo Budil) zapadla do kontextu jeho práce na Křižovatkách vědy, Satelitu, Malé encyklopedii moderního člověka či Rozhlasové univerzity. Poslední dohledatelný Meteor v jeho režii měl premiéru 26. 8. 2000.

Zdeněk Štěrba a Veronika Matějová (úplně vpravo) na svatbě Jaroslava Kodeše, mezi nimi Milena Kudrnová, vlevo Pavla Skolilová, rok 1980

Specifickou kapitolu Štěrbovy režijní práce představuje náboženské vysílání, které se vyvíjelo živelně po desetiletích totalitní cenzury. Štěrba se ho účastnil od samého počátku, ještě v rámci vysílání Občanského fóra. „Byl to markantní příklad, že Zdeněk měl skutečně smysl pro tvůrčí experimenty, protože přenosy z kostelů… s nimi tady nikdo neměl zkušenost,“ podotýká Libor Vacek. „Vše se rozjíždělo velmi rychle, šel do toho s velkou chutí, a během několika měsíců skutečně realizovali více jak padesát unikátních přenosů včetně bohoslužeb z drobných venkovských kostelů,“ připomíná nevyzpytatelné akustické prostředí.

Rozhlasový důchod v rozhlase

Zdeněk Štěrba se s Českým rozhlasem formálně rozešel v roce 1996, ale neopustil ho. Spolupracoval dále externě. „Zejména v publicistické oblasti byl velmi zkušený, takže mnohdy radil těm, kteří se s žánry teprve seznamovali,“ rozvádí Libor Vacek. Není proto divu, že v posledních letech života lektoroval rozhlasové elévy. „Naučil řadu elévů mluvit na mikrofon a mnozí z nich na něho dodnes vděčně vzpomínají. Ať už pracují v médiích nebo jako mluvčí či v jiných profesích,“ dodává zakladatelka Tvůrčí skupiny elévů Miluše Tikalová.

„Zdenek jednak učil ve skupině elévů, ale také řada redaktorů starší generace si žádala jeho spolupráci. Takže když odešel do důchodu, neustále do rádia docházel, a na mnoha pořadech ještě spolupracoval,“ rozvádí režisér Kodeš. Až už šlo o publicistiku, popularizaci vědeckých poznatků (např. programové řada Čeština kolem nás) nebo i literární díla. V roce 1997 například režíroval četbu na pokračování Scény z manželského života podle slavného filmu Ingmara Bergmana. Rozhlas mu nadále zaručoval jistotu. „On i jeho žena na něm byli závislí, neměli děti, takže se věnovali práci. Když se pozdě večer sešli doma, povídali si zase o rozhlasové činnosti, byli prostě nadšenci,“ vzpomíná Jaroslav Kodeš. „Když mu Veronika zemřela, nechtěl být sám v paneláku, pocit jistoty měl tady,“ zdůvodňuje, proč v rozhlase nakonec i přespával.

Z. Štěrba uvádí své povídky o psech (osobní zápisník)

„Rozhlas měl rád do konce života. Stejně jako celý život miloval psy,“ připomíná Marcela Žižková (tehdy Švejnohová). Listuje osobním zápisníkem, který si Štěrba psal už na nemocničním lůžku: „Byl rok 1943, když nás jednou navštívili dva židovští manželé, že jedou transportem do koncentračního tábora a Dexu nemohou vzít sebou, jestli bychom se jí ujali,“ čte roztřesený rukopis. „Nějaký pes se pojil s každou etapou jeho života,“ dodává.

Sluší se dodat, že Štěrba spolupracoval také s Českou televizí, kde se externě věnoval hudební režii pohádek. „Jednou mě vzal sebou, přišlo mi zajímavé, že se tam choval jinak. Nebyl už tolik striktní, řekla bych, že si nebyl tolik jist v kramflecích, i když bylo vidět, že se v hudbě vyzná,“ připomíná televizní zkušenost Yvona Žertová. Spolu se svojí ženou také lektoroval kurz divadelní režie a herectví na Lidové konzervatoře Středočeského kraje a býval zván do porot přehlídek amatérského divadla.

Zdeněk Štěrba byl ale především rozhlasák. Tělem i duší. Zní to jako fráze, jenže v jeho případě je to pravda.

autor: Michal Ježek
Spustit audio