Robert Tamchyna: O minutě ticha, do které se vejde i devětadvacet let…
Komu z nás nepřišla jedna minuta neuvěřitelně dlouhá, když jsme byli malí… „Počkej ještě minutu” nebo „za minutku, hned to bude“. To bylo k nepřečkání.
A co teprve čekání na dárky po slavnostní štědrovečerní večeři. V té minutě předtím, než zazvonil Ježíšek, byl můj strach, jestli nějaké dárky dostanu. Když jsem byl potom starší tak obavy, jestli to budou právě ty dárky, které jsem si přál.
Jedna z mých nejdelších minut byla při čekání před nemocničním pokojem, kde se zastavilo srdíčko mojí maminky a chvíle, než nám ji přivezli na chodbu, vydala na celý život. „Kluci, to byla ošklivá minuta,“ vzpomíná na to dneska s kardiostimulátorem pod kůží.
Šedesát vteřin a dost. To jenom naše pocity dělají z minuty víc nebo míň než je. Podle toho kde nebo s kým právě jsme. Jinak bude minuta dlouhá v ordinaci u zubaře a jinak v dobré společnosti. A neptejte se mě, prosím, jak je minuta dlouhá v dobré společnosti u zubaře…
Jednou jsem si z nudy v dětství stopoval pietní minutu ticha. Byla dlouhá přesně 42 vteřiny. Přemýšlel jsem, proč se tedy říká minuta ticha, když to vlastně žádná minuta není?! A napadlo mě jediné: totiž, že ji vyhlásil někdo, komu se předbíhají hodinky.
Jak asi bude dlouhá ta dnešní minuta ticha - v poledne jako vzpomínka na Václava Havla? Možná že i tady platí: podle toho kde a s kým právě jsme. A jestli Václava Havla máme za dobrou společnost nebo za čekání u zubaře…
Bojím se, že ty moje vzpomínky se do minuty nevejdou. Je v nich většina mého života, asi 29 let, od chvíle, kdy jsem doma plakal po jiném úmrtí – Leonida Iljiče Brežněva. Bylo mi 11 let a nevěděl jsem, co s námi bude. Táta mi to vysvětlil dost jednoznačně, pustil večer naplno vysílání Hlasu Ameriky a ke mně se tak poprvé dostalo v šumění z éteru jméno Václav Havel.
A pak už jsme spolu zůstali. Následovaly tajné xeroxy jeho textů čtené pod lavicí na střední škole a listopadová euforie v prváku na vejšce (přesně ve věku, kdy člověk vnímá všechno, jako by to bylo právě teď – nic předtím a nic potom). Fotografie Václava Havla a rozesmáté logo OF u vařiče (na čaj a brambory) by mohly vyprávět.
Potom přišly Hovory v Lánech, natáčení před prezidentovou první vážnou operací kousek od rozhlasu v Londýnské ulici, desítky pracovních setkání a několik neformálních schůzek, Odcházení v divadle Archa a úplně na konci otázka, proč asi dalajláma přijel tak narychlo, to když jsem viděl prezidentovo nemocné stáří a trochu jiné oči, než míval dřív.
To všechno a ještě mnohem víc se dnes vejde do té mojí minuty ticha. A ještě taky Jan Skácel, ten, který měl pauzu mezi českou a slovenskou hymnou za hymnu moravskou. A říkal: „Tato hymna nemá slova. Skládá se z absolutního ticha a ticho je krásná a plodná věc. Myslíme si v tom tichu svoje. A nikomu neřekneme co.“ Připomínám dnes Skácelovu moravskou hymnu i proto, že se neloučíme jen s prvním českým prezidentem, ale zároveň taky s posledním prezidentem československým. Jiný takový už nikdy nebude.
V tom tichu polední piety si ještě přidám i Skácelovy verše:
Neboj se ničeho se neboj
a třeba bylo nejvíc zle
vždycky se najde někde člověk
který se vejde na housle
A na světě jsou krásní dnové
a bývají i dnové zlí
nakonec všichni vejdeme se
do hrobu jako do houslí
Housličky housle o dvou strunách
takové jak je z dětství známe
s kobylkou luční s petrklíčem
malinko málo polámané
Tak spánembohem, pane prezidente.