Richard

Do pražské zoo jsem přijel 4. listopadu roku 2003 tranzitem přímo z Anglie v klasickém kontejneru pro přepravu lidoopů, do kterého není vidět. Když mě v bedně sundávali z návěsu, vůbec se mi to nelíbilo, a tak jsem vyděšeně zakřičel. Všechny kolem jsem chtěl zastrašit, ale moc se mi to nepovedlo. Venku čekali pracovní zoo plni napětí, co to vlastně přijelo, vždyť mě nikdo z nich do té doby neviděl. Nechyběl ani můj nynější kamarád Marek. Toho jsem tehdy slyšel říkat: "Co nám to poslali? Podle hlasu soudím, že to bude něco mlaďounkého, něco menšího."

No to mě naštvali! Tak jsem vyšel z bedny jak nejdůstojněji jsem dokázal. Ti koukali. Prý jsem nejkrásnější samec, který byl v pražské zoo v posledních patnácti letech. A taky největší. Všichni samci, kteří tu žili v předešlých letech, ať už Tadao nebo Assumbo, měli nanejvýš sto třiceti kilogramů. To já jsem měl mnohem více už při dovozu.

Jaký jsem? Říkají o mně, že obrovský, nádherný, jedinečný, klidný a rozvážný. Není na mně trocha tuku, jsem prý takový mladý atlet. Ale i když gorilí samci dospívají kolem patnáctého roku, já už dospělý jsem. Mám totiž stříbrná záda, to je neklamným znakem dospívání. Všechny pochvaly mě těší. Když se vztyčím na zadní, měřím skoro dva metry. Moje současná hmotnost je 205 kg. Jím všechny možné druhy zeleniny a ovoce, kůru z větví a listí, hrozinky, ale nejvíce ze všeho miluji chlazené vodní melouny...

Co mě po příjezdu do Prahy překvapilo, tak to bylo setkání se dvěma partnerkami. Jak by ne, když jsem do té doby žil v klučičí partě v anglickém Paytonu a s žádnou slečnou jsem se nepotkal. Chvilku jsem se oťukávali a pak všechno začalo fungovat, jak má. Po příjezdu do mě vkládali velké naděje a ty jsem zatím, doufám, nezklamal.

Vím, že jsem v gorilím pavilonu nejsilnější, a kdyby se mi někdo postavil, zamáčknu ho jako komára. Ale proč bych to dělal, když mě mají rádi. Říkají o mně, že jsem veliký kliďas a pohodář, žádný nervóza, bez agrese. To je pravda. I když tak jednoduché to není. Jsou chvíle, kdy si nejsem jistý, kdy se stydím, kdy nevím, co dělat, a raději si počkám. Jsem prý na sebe strašně opatrný a některé věci mi dlouho trvají. Třeba když jsem měl poprvé vejít do výběhu, tak jsem se rozmýšlel snad půl roku. Přestože mě to lákalo a holky tam už dávno chodily. Nenechám na sebe sice ošetřovatele sáhnout, ale rád si s nimi povídám, jsem zvědavý, co dobrého nám připravují k jídlu. Chvilku trvalo, než jsme si s ošetřovateli vyříkali, co si k sobě můžeme vzájemně dovolit. Když to Marek přežene, tak na něj zařvu nebo bouchnu do mříží, on mi taky každou chvíli vynadá a já vím, že jsem to přehnal. Hlavně ale platí - když mě nepodrazí, já to neudělám taky. Když se ošetřovatel třeba opře o mříž, jsem v klidu. Proč bych mu ubližoval.

Ještě jedno na sebe prozradím. Jsem šikovný a zvídavý. Když se objeví v pavilonu nějaká novinka, chodím kolem toho jako kolem horké kaše, ale jak se odhodlám, začnu to prozkoumávat. Když něco zapadne do nějaké skulinky, snažím se to dostat ven. Vymyslel jsem bezva způsob - ulomím si klacík, okoušu do špičky a vyšťourám to. To neumí žádní holka v pavilonu. Úplně nejlíp dokážu vydloubat hrozinky z otvorů v polínku, které mi podává Marek. V tom jsem mistr, který možná nemá v celém gorilím světě obdoby.