Reportáž z Národního divadla (23. 1. 1936)

Bouřlivý rozmach a stoupající obliba rozhlasu v meziválečném Československu vedly k hledání vhodných forem jeho soužití s „klasickým“ divadlem. Lze to dobře ilustrovat na vzájemném vztahu tehdejší československé rozhlasové společnosti Radiojournal a Národního divadla, jehož někdejší šéf činohry Jaroslav Kvapil upravil se členy vinohradského divadla již v září roku 1925 několik her založených na dialozích, které poté byly odvysílány z rozhlasového studia. Přímé přenosy z činoher na divadelních prknech se totiž ukázaly kvůli špatným akustickým podmínkám na jevišti a kvůli divadelnímu důrazu na vizuální ztvárnění pro tento účel jako nevhodné.

Je proto typické, že prvním stálým činoherním režisérem Radiojournalu se stal po dvou letech hostování v roce 1927 Jaroslav Hurt, vedoucí činohry Národního divadla a spoluzakladatel dramatického oddělení Pražské konzervatoře, který zde vyučoval deklamaci a divadelní herce vedl při práci v rozhlase k melodičnosti přednesu, výraznému akcentu a neobával se ani řečnického patosu. Hurt se spolu s dramaturgem Milošem Karešem snažil dokázat, že rozhlas za pomoci svých akusticko-auditivních prostředků může vhodně realizovat činoherní dramatické útvary, a to při absenci optických vjemů. Hurt nastudoval mnoho děl z klasického divadelního repertoáru, které přizpůsobil rozhlasovým specifikům: zkrátil jejich délku, vybral nejtypičtější pasáže, zjednodušil jazyk a nasadil zvukové symboly do míst se složitějšími dějovými momenty. Jako herce zval do těchto her ponejvíce své bývalé kolegy z Národního divadla. Velký úspěch již roku 1927 slavilo Hurtovo nastudování Námluv Pelopových (Vrchlický – Fibich), v nichž zazněly hlasy Václava Vydry, Bedřicha Karena, Jaroslava Vojty či Leopoldy Dostálové.

Vedle tohoto personálního propojení spolupracoval Radiojournal s Národním divadlem také na realizaci přímých přenosů z operních představení: již 12. února 1925 odvysílal Smetanovy Dvě vdovy. Na rozdíl od činohry se totiž „pouhá“ hudba a zpěv ukázaly pro posluchače jako srozumitelné samy o sobě. Tyto živé relace byly velmi úspěšné a dokázaly Radiojournalu přilákat množství nových koncesionářů. To vyvolalo u vedení Národního divadla obavy ze snižování návštěvnosti, a proto se začala vzájemná spolupráce realizovat na základě bilaterálních smluv, podle nichž rozhlas platil za každý přenos vcelku vysoké částky. Ty se pro Národní divadlo staly vítaným zdrojem příjmů, a tak byl od druhé poloviny dvacátých let rozhlasový program plněn množstvím takových operních přenosů. Později začal Radiojournal do přestávek mezi jednotlivými dějstvími také zařazovat předtočené přednášky českých intelektuálů – například 22. srpna 1935 pohovořil v pauze přenosu Smetanova Dalibora kunsthistorik Antonín Matějček o Hynaisově oponě.

Radiojournal navíc o programu Národního divadla pravidelně informoval a před začátkem nové divadelní sezony zval k mikrofonu vedoucí umělecké pracovníky divadla (např. režiséra Jiřího Frejku), aby hry divákům představili. Čas od času rozhlas také zprostředkoval vhled do divadelního zákulisí. To je i případ reportážního pásma s názvem Než se zvedne opona, které bylo součástí širšího cyklu Jak se dělá divadlo a které je možné si poslechnout v rubrice Dějiny do uší. Pořad byl natočen 17. ledna 1936 ve zkušebním sále Národního divadla v nedalekém Mánesu na ocelový pásek zařízení Blatnerfon, což byl záznamový přístroj používaný v československém rozhlase teprve prvním rokem. Reportáž byla odvysílána až o týden později, 23. ledna večer. V první jeho části vysvětluje šéf činohry Otokar Fischer důvody, proč Národní divadlo zařadilo do svého repertoáru šedesát let starou hru Cesty veřejného mínění od Františka Věnceslava Jeřábka. V další části je zaznamenána zkouška této hry, během níž hercům udělují pokyny inspicient Karel Uher a režisér Vojta Novák.

(Text tohoto článku vyšel původně v lednu 2022 na stránkách časopisu Dějiny a současnost, a to v rubrice Dějiny do uší, která si klade za cíl popularizovat meziválečnou rozhlasovou historii v českých zemích.)