Rakousko přichází s odvážnou komedií z dob nacismu a holocaustu
Rakouská kinematografie na letošním Berlinale překvapila. Přišla s bizarním příběhem židovského hrdiny, který v průběhu holocaustu odcizí uniformu SS, aby přelstil nacisty, získal zpátky ukradenou vzácnou kresbu, zachránil své matce život a ještě se oženil. Píše o tom magazín Spiegel. Padesátiletý režisér Wolfgang Murnberger dokázal nemožné – v komedii Mein bester Feind neboli Můj nejlepší nepřítel nabídl thriller z druhé světové války, který vyvolává zároveň salvy smíchu.
„Říká se, že šaty dělají člověka, a pro film Můj nejlepší nepřítel to platí v plné míře,“ píše magazín. Krádež uniformy SS je v zápletce klíčovým bodem obratu, který ovlivní osud všech protagonistů. Rakouská satira odvážně balancuje na hraně tragického tématu, čímž se zařazuje k filmům, které se nebojí nadsázky – jako například italský snímek Život je krásný a Tarantinovi Hanební parchanti.
„Konečně nastal čas, kdy nemusíme točit o válce jen realisticky nebo tragicky. A také vina Němců a Rakušanů nemusí být hlavním motivem filmové výpovědi,“ říká Murnberger. Režisér samozřejmě přiznává, že si byl dobře vědom, jak riskantní je točit komedii o tak citlivém tématu, jako je holocaust. Odvahu mu dodala teprve skutečnost, že scénář napsal Paul Hengge, sedmasedmdesátiletý rakouský Žid, který sám holocaust přežil. Navíc nejde o žádnou scénáristickou lehkou váhu – pracoval již na filmech Evropa, Evropa polské režisérky Agnieszky Hollandové a Hanussenovi maďarského tvůrce Istvána Szabóa. Jeho scénář je velmi pronikavý a atraktivní. Nezobrazuje židovského hrdinu tradičně jako oběť stojící za ostnatým drátem, nýbrž jako bystrého protivníka Němců, který umí svým nepřátelům pořádně zatopit.
Hrdinou příběhu je Victor Kaufmann, kterého hraje známý a úspěšný německý herec Moritz Bleibtreu. Kaufmann je syn bohatého židovského galeristy a obchodníka s uměleckými předměty, který žije spokojený život ve Vídni. Netuší, že jeho dlouholetý přítel Rudi Smekal se dal k nacistům. Rudi je syn uklízečky a je připraven v nových poměrech profitovat za každou cenu, i kdyby to mělo znamenat zradu nejbližšího přítele. Udá Kaufmannovy svým nadřízeným a sdělí jim také skutečnost, že rodina vlastní Michelangelovu kresbu nevyčíslitelné hodnoty. Tím uvede do pohybu řetěz událostí, v němž otázky pravosti a podvrhu rozhodují o životě nebo smrti. Nacisté odmítnou povolit za úplatek Kaufmannovým útěk do Švýcarska a místo toho je deportují do koncentračního tábora. Pak se však ukáže, že zabavená kresba, kterou chce Hitler osobně darovat Mussolinimu, je padělek. Z nejvyšších míst přichází tlak na Rudiho, aby za každou cenu získal od Victora informace o pravé kresbě. Zatímco první část filmu připomíná známé melodrama židovské rodiny, která se marně snaží uniknout nacistické mašinérii, skutečná komedie začne ve chvíli, kdy Rudi a Victor na cestě pro kresbu jako jediní přežijí havárii letadla.
Murnberger přiznává, že balancování mezi vážnými a komediálními prvky filmu bylo nejtěžším úkolem natáčení. Drtivou většinu filmu se mu rozhodně daří rovnováhu udržet, míní Spiegel. Počáteční obavy, že film bude nevkusnou provokací, se brzy rozptýlí. Snímek nabízí subtilní černý humor a velmi chytrou zápletku – jediné, co občas selhává, jsou tragické prvky děje. Hercům se v komedii nedaří plně vyjádřit smrtelné nebezpečí, v němž by se měli nacházet. Snímku možná uškodil i fakt, že hlavní zvrat filmu, kdy Bleibtreu začne jako Žid pobíhat v nacistické uniformě, příliš připomíná film Žid Süss z loňského Berlinale, kdy se týž herec v roli Goebbelse také představil v obdobném stejnokroji.
Zřejmě nejúspěšnější postavu filmu ztvárnil podle Spiegelu herec Georg Friedrich v roli oportunisty Rudiho. Není ztělesněným zlem, nýbrž charakterově slabým člověkem, který dělá jedno špatné rozhodnutí za druhým. Podle Murnbergera právě tato postava symbolizuje drtivou většinu rakouské společnosti, která s režimem šla, protože jí vyhovoval. „Rakousko se rozhodně nevyrovnalo se svými dějinami tak do hloubky jako Německo. Dlouhá desetiletí trvalo na tom, že je první Hitlerovou obětí a vůbec nechtělo slyšet o tom, že Hitler nebyl Němec, nýbrž Rakušan,“ říká režisér.
Když Rudi na konci filmu říká Victorovi: „Nemysli si, že nevím, co je to mít špatné svědomí“, je to režisérova snaha diagnostikovat podstatu rakouského problému. „Rakušané vždycky věřili, že stačí učinit nějaké obecné doznání a tím je vše odbyto,“ dodává tvůrce. Podle magazínu je nejsilnější stránkou filmu pronikavé vystižení toho, jak funguje totalitní systém. Sumu zla vytváří směšné obavy z nadřízených, vzájemné podrazy a bezohledný kariérismus. Z lidí se staly kolečka v soukolí, obávající se právě jenom sousedního kolečka. „Tupý strach z nařízených pak dokázal udržet pohromadě celý zrůdný systém,“ dodává Murnberger.
Stránky filmu: www.mein-bester-feind.at
