Rádio Retro 1968: nejdelší jaro v historii
Nikdy před tím ani nikdy potom netrvalo jaro od ledna do srpna. Tento výlučný úkaz se pojí s rokem 1968 v Československu.
Už v lednu došlo k zásadním proměnám nastavení kormidla KSČ a v následujících měsících se odehrál nespočet zázraků v podobě novinových článků, rozhlasových i televizních pořadů a vůbec společenského dění.
Po dvacet let po „Vítězném únoru“ se najednou smělo říkat kde co. Historikové a pamětníci ale nesnášejí to slovo „najednou“. A mají pravdu. Rok 1968 nepřišel najednou. Chystal se v podstatě už od smrti Stalina a Gottwalda. Doba tání, to byla celá šedesátá léta. 68. rok byl už jen korunou všeho.
Rádi připomínáme slavnou, hrdinnou kapitolu Československého rozhlasu v podobě jeho vysílání proti invazi. Neumlklo po celý první týden okupace. Navzdory Karlu Hoffmannovi, který nechal vypnout vysílače. Navzdory okupantům v hlavní rozhlasové budově. Navzdory vytrhaným kabelům a přerušeným telefonním linkám. Navzdory signálu okupantského vysílače Vltava, který špatnou češtinou a špatnou slovenštinou obhajoval invazi. Navzdory nepohodlí a nepřízni improvizovaných studií.
Jaro, kdy kvetlo vysílání
Nespočet pozoruhodných pořadů však připravili tvůrci programu stanic Československo 1, Praha a Československo 2 už během Pražského jara. Hned od ledna se začínají otevírat témata jako smrt Jana Masaryka. Písmena TGM přestávají být tabu. Vysílá se o trampingu, o skautech, zaznamenává se zakládající schůze klubu K 231, o svých názorech na lednové plénum KSČ a na případný obrodný proces hovoří spisovatelé, filosofové, ba i politici.
Koncem 60. let vrcholily naděje těch, kdo to s touto zemí mysleli dobře a domnívali se, že kritika poměrů přinese posun vpřed. Poslouchá se to ze starých pásků krásně a člověku se hrozně moc chce držet tomu palce. Bohužel, výsledek známe.
Zatímco u detektivky je prozrazení závěru zničující pro celý příběh, v případě Pražského jara 68 a jeho odrazu v rozhlasovém vysílání je v něčem i prospěšné. Tanky a obrněné transportéry v ulicích českých měst nám totiž vytanou na mysl pokaždé, když slyšíme, jak se v únoru, březnu či květnu odvažují redaktoři vběhnout tam, kam před pár lety nesměl nikdo ani po špičkách nahlédnout.
Co věta kritiky dosavadních poměrů, to kapka do poháru trpělivosti Kremlu. A člověk si při tom velice přesně utřídí: tak tohle jim vadilo? I tohle? A tamto? Z dnešního pohledu běžná, normální, rutinní témata ničila prý „přátelský vztah mezi socialistickými zeměmi“. Jak chtěl přežít režim, který za žádnou cenu nepřipustil pojmenovat to, co každý denně ve svém životě nemohl přehlédnout? Že není maso, že nejsou silonky, že nejsou knížky, že není svoboda…
Vysílání Československého rozhlasu z roku 1968 ukazuje, jak normální směla být chvíli naše společnost, než ji zpacifikovala normalizace.
Výběr nahrávek z archivu Českého rozhlasu uvádějí Naděžda Hávová a Tomáš Černý.