Rádio Mama: Bláznivý humor a mystifikace v éteru
Vybuchuje to smíchy, sedí to v šestém patře rozhlasové budovy a srší to nápady, které se nestíhají zapisovat. Co je to? Takhle nějak probíhaly v první polovině devadesátých let porady Rádia Mama. Když členy tehdejší tvůrčí skupiny potkáte dnes, asi vám naskočí hlavně jejich filmové a televizní role, jenže právě v rozhlase se formovali. Archiv ČRo nyní zveřejňuje jejich příběhy a pořady.
S improvizací v rádiu sice Marie Třešňáková neměla žádnou zkušenost, experiment, který jí ta svérázná dvojice nabízela, ale nemohla odmítnout. „Pamatuji se, jak jsem se s nimi jednou potkala na autobusové zastávce. Jaroslav Dušek měl jako herec přesvědčovací schopnosti a dramaturg Dušan Všelicha mě zaujal tím, jak byl otevřený tvůrčím věcem,“ připomíná momentku z roku 1990. Tvořila se právě parta nadšenců, kteří ve vzrušené atmosféře po státním převratu vycítili, že můžou dělat rádio, které do svého vysílání vtáhne posluchače, rozpoutá s nimi zábavu a ukáže, že éter může znít i hodně jinak.
Marie vymyslela jeho jméno tak, aby znělo mezinárodně a kladně. Rádio Mama evokovalo mámu a prs (mamma) a kromě toho, že bylo života-milovné, bylo taky pořádně bláznivé. „Vysílali jsme dvanáct dní, které otřásly éterem,“ líčí začátek na soukromé stanici Hallo, World. Dušan Všelicha dodává: „Pak nás odtamtud vykopli, ale my jsme cítili, že mezi námi něco tvůrčího opravdu vzniká.“ Po čase využil svých kontaktů v Československém rozhlase a vyjednal mamákům občasné účinkování na programovém okruhu Rádio Mikrofórum.
STUDENTSKÝ EXPERIMENT
Robert Nebřenský, Lenka Vychodilová, Radomil Uhlíř, Soňa Pajerová a další... Zakládající členové Mamy byli sice rozhlasem neotrkaní, ale přetékali kreativitou, kterou vesměs rozvíjeli v malých divadlech, okrajovém filmu či hudební scéně. Známější byl v té době jen improvizátor Jaroslav Dušek (Divadlo Vizita), který svůj kumšt předával talentovaným studentům konzervatoře. Jedním z nich byla Renata Pařezová: „Zařídil nám něco jako zájmový kroužek v ČRo, účinkovali jsme v pořadu Kamenná školka,“ vzpomíná dnes proslulá moderátorka, herečka a zpěvačka Ester Kočičková. „Jaroslav nás učil při práci s hlasem hodně používat tělo, takže jsme před natáčením různě potancovávali a procvičovali se, rozpohybovávali jsme si bránice a mluvidla, třeba takhle... úóóóúúú,“ předvádí.
Studentům se splnil sen – mohli se podílet na programu mekky rozhlasového vysílání a rozhodli se pořádně si to užít. Jejich dramatické scénky jsou do značné míry improvizované, plné svérázného humoru, který vyniká (sebe)ironií, nezřídka je skutečně kamenný, ale zároveň přiléhá. Výmluvný je díl nazvaný Červené huflety, kdy „odborníci“ seriózně debatují o záhadné entitě a jejich debata parodicky odráží dobový rozhlasový syndrom vážných diskusí na vážná témata, které jako by nepřipouštěly odlehčení a úsměvný nadhled. Často jde ale prostě jen o zábavu a radost z tvorby.
„HALÓ, KDO JE? − PŘEPADENÍ!“
V rádiu začínal i známý herec a zpěvák Jiří Macháček, který se jako mladý právník rozhodl, že vyzkouší, co mu rozhlas může dát: „Rádio bylo médium, o kterém jsem si nikdy nemyslel, že bych ho chtěl dělat. Ale v té chvíli jsem se těžko probíjel k divadlu nebo filmu, takže když mi dal Jarda nabídku, šel jsem… A tady to máte. Leželo mi to tu dvacet let, nevím, co tam všechno je, ale teď ať se pásky vrátí tam, kam patří, totiž k vám do archivu,“ vytahuje ze své garáže přepravku, která je plná pořadu Přepadení. Obsahuje i dva legendární díly Na židovské svatbě a Agentura Šok, kterými rozšířil řadu ocenění mamácké tvorby na Prix Bohemia Radio, odkud si v roce 1995 odnesl čestné uznání za hledání nových forem rozhlasové zábavy.
Podle vzpomínek dramaturga Rádia Mama Dušana Všelichy bylo v první polovině devadesátých let běžné, že každou chvíli přijel někdo ze západního rádia a líčil show, která využívá mystifikaci po telefonu. „Nám se to zalíbilo, ale nechtěli jsme si jen dělat z lidí srandu,“ připomíná, proč moment překvapení zapojili do příběhu, takže vznikl specifický dramatický útvar. „Dopředu jsme si zvolili téma, které jsme za pochodu domýšleli. Třeba když jsme zavolali hospodskému, jestli od nás nechce koupit jelena, který má čmelíky. Nechtěl. Tak jsem pak dojednával s architekty, aby jelínkovi postavili citlivé bydlení,“ usmívá se Macháček. Jedním dechem ale dodává, že Přepadení „nebyly jen ptákoviny. Zajímala nás zároveň aktuální společenská témata, a tam šlo v určitém smyslu o sondu do společenských vztahů,“ doplňuje vystudovaný doktor práv. Proto například v dílu Horydoly consulting testuje férovost zaměstnanců dobově vlivných privatizačních společností, v Agentuře Šok prozkoumává mediální branži jako novinář senzacechtivého časopisu a i v mnoha dalších dílech ověřuje, co vše jsou schopni lidé a čerstvé porevoluční firmy udělat za peníze. „Mě právě bavila ta multižánrovost. Něco mezi investigativní žurnalistikou, dokumentem doby, zábavou, dramatickým příběhem či povídkou,“ charakterizuje Macháček pořad, jenž do značné míry těžil i z kumštu zvukového mistra Hynka Nováčka, který prohluboval příběh hudbou a zpestřoval pořady umělecky působivými znělkami.
HLASITÝ POTLESK, NEBO DUPÁNÍ A PÍSKOT
Když se Dušan Všelicha stal v říjnu 1994 dramaturgem nového odpoledního schématu ČRo 2 – Praha, zařadil do něj jako jeden ze stavebních kamenů pravidelné pořady Rádia Mama. Měly přitáhnout mladší posluchače a zvrátit dramaticky klesající křivku poslechovosti. Kromě Přepadení a Kamenné školky vsadil i na hravost telefonujících posluchačů, kteří se přímo podíleli na tématu a vyznění. Výmluvně o tom svědčí i pořad Držíte nám palce v pátek před půlnocí, kde si věhlas vydobyli zejména Hurdové. Když si Jiří Macháček jako redaktor pozval do studia zástupce této fiktivní národnostní menšiny, úsečného pana Izi Kirše (Jaroslav Dušek), podnítil tím posluchače k roztomilé hře, aby interpretovali, kdo ti Hurdové vlastně jsou. V podtextu je ale i po letech cítit, že zvolil zábavnou formu proto, aby zrcadlil a nenásilně komentoval aktuální společenské problémy − konkrétně vypjaté vztahy s romskou menšinou. Mimochodem, pan Kirš se v pořadu postaral o svérázné pohádky před spaním, jadrné, strohé a v závěru plné sprostých slov.
Právě peprný slovník, který se nebál ani funkčních vulgarismů, byl jedním z důvodů, proč se Rádio Mama vymykalo. „Vždyť my jsme si i vzali seznam slov, která se nemají v rozhlase říkat a přečetli jsme je v živém vysílání, aby národ věděl, co nemá slyšet,“ směje se Macháček. A nebyly to jen vulgarismy, které některé posluchače dráždily. Mamáci nabourávali tradiční mediální formáty, parodovali jejich styl, mísili humor s vážností, pohybovali se mezi nadsázkou a upřímností a někdy si dělali legraci i na hraně vkusu či etiky. Když vezmeme v úvahu, že stanice Praha se opírala o starší, značně konzervativní publikum, je nasnadě, že Rádio Mama některé z nich rozohňovalo. Napětí vystihuje tehdejší generální ředitel ČRo Vlastimil Ježek: „Buď hlasitý potlesk, nebo dupání a pískot. Ale reakce ‚je mi to jedno‘ neexistovaly!“
Množící se stížnosti zaměstnávaly i rozhlasovou radu, která Mamu přivítala, postupně ale stále více kritizovala její humor jako jednostranně orientovaný, příliš razantní a vyprazdňující se. Opírala se o ty hlasy posluchačů, kteří mamákům často vytýkali nedostatek vážnosti a utahování si z druhých lidí. „Jestli si z někoho děláme legraci, tak ze sebe,“ reagoval za skupinu Jaroslav Dušek v polemice na stránkách Týdeníku Rozhlas. Navzdory snaze o porozumění ale napětí mezi různě laděnými posluchači vyústilo ve změnu odpoledního vysílání. Kmenové pořady Rádia Mama z něho vesměs zmizely a téměř celá skupina následovala svého dramaturga do soukromého Rádia Limonádový Joe.
UDRŽOVAT VÍŘÍCÍ ČÁSTEČKY CO NEJDÉLE VE VZDUCHU
Rádio Mama tvořilo v Československém a posléze Českém rozhlase pod Všelichovým vedením zhruba pět let. "To je dost dlouhá doba, aby se jeho programový model vyvíjel a v rozhlasové dramaturgii etabloval," míní rozhlasový autor Přemysl Rut, "aby nebyl pouze trpěn jako cizí těleso,“ dodává tento konzervativnější člen skupiny.
Podobně argumentuje i moderátor a mediální teoretik Václav Moravec, který Mamu přibližuje studentům žurnalistiky jako originální příklad, jak využívat hlavní rozhlasové principy. Rádio by podle něho na Prahu zapadlo, kdyby ji rozhlas zreformoval a „přiblížil tak stanici rodinného typu, která vysílá pořady pro jednotlivé věkové skupiny,“ konstatuje s tím, že zábavné vysílání je podle legislativy součástí služby veřejnoprávního média.
Faktem ale je, že Rádio Mama přišlo do rozhlasu po dekádách normalizačního vysílání jako těžko zařaditelný fenomén. Médium mělo podobnou dílčí zkušenost naposledy v šedesátých letech. V mystifikační Vinárně u Pavouka se tehdy zrodila zvláštní postava Járy Cimrmana, která také provokovala posluchače pohybem na hranici společensky přijatelných představ. Nebývalé uvolnění po sametové revoluci ale přišlo náhle. Společenský význam rádia charakterizuje Přemysl Rut: „Víte, společnost byla tehdy v prudkém pohybu. Hranice byly posuvné a Rádio Mama se snažilo zabránit, aby se usadily a zabetonovaly předčasně. Snažilo se takříkajíc udržovat vířící částečky co nejdéle ve vzduchu, aby nebylo všechno hned odhadnutelné, předem schválené.“
ZŮSTANE MAMA PODHOUBÍM?
Pokud bychom chtěli zjistit, jestli do Českého rozhlasu patří tvůrčí skupina, která rozvíjí hru, improvizaci a mystifikaci a která svoji satiru cílí nejen do společnosti, ale i do vlastního mediálního příbytku, bylo by zajímavé sezvat mamáky po letech k jednomu mikrofonu. Rozhodný souhlas vyjadřuje Ester Kočičková, na rozdíl od svého kolegy Jiřího Macháčka se tam ostatně načas vrátila. Spolu s Oldřichem Kužílkem tvořila mystifikační tandem k aktuálním tématům Ptá se Ester Kočičková/Olaf Lávka na stanici Radiožurnál. Později účinkovala ještě ve vltavském Kabaretu v éteru, kde občas rozehrávají veřejnou rozhlasovou improvizaci Jaroslav Dušek a Pjér la Šé’z.
Český rozhlas svoje mystifikační know-how rozvíjí dílčím způsobem. Rádio Mama zůstává ojedinělou kapitolou, kdy se zkoušel dívat na společnost i sebe sama „programově“ nevážně. Aby posluchače bavil, ale aby jim zároveň dával nadhled tváří v tvář vážným událostem. I dnes je rozhlas seriózním médiem, které mapuje náš bláznivý svět. Nebylo by zdravé, aby nás zásobil také „bláznivým“ humorem?